Pondělní rána by neměla být. Je to tvrdý střet s realitou. Ještě že má v tomhle školním roce Lukáš chemický kroužek a chodí do školy od sedmi. Kdyby náhodou nějaký pokus nevyšel, aby bylo ve škole málo dětí... ha ha ha. Pondělní ráno a já vtipkuju?!
Bylo krátce po sedmé. Vylezla jsem z postele a zapnula varnou konvici. Ruce by mému drahému choti upadly, kdyby to udělal on! Ani hrníčky nepřipraví a ledničku taky abych otevřela já a vyndala koláč, nakrájela ho a dala na talířky. Všechno já. Hlavně, že je už v koupelně! To jsem zvědavá, jak mu to dneska dopadne! Tři měsíce je bez práce! Dneska by mu to snad už konečně mohlo vyjít! To bylo k nepřežití! Jediné plus na jeho nezaměstnanosti bylo, že chodil venčit Emila...
"Radko, mohla bys laskavě uklízet koupelnu? Pojď sem!“
"Cože?! To se mi snad zdá?! Je přece pondělí?!
"No, copak?“ Ironii jsem se nesnažila retušovat, on si začal, tak co bych retušovala?
"Podívej se, těch chlupů! Máme v bytě jediný kus linolea! Tady, v koupelně! A ty nejsi schopná ty chlupy setřít kusem hadru...“
"Setři je ty, když ti tak strašně vadí!“
"To by tady musel bejt nějakej hadr! Tohle není domácnost, to je smetiště! Všude chlupy!“
"Já psa nechtěla! Já tedy ne! To tys pobláznil Lukáše! Prý jezevčíka si pořizují osobnosti! Koho jsi tím myslel? Ty... ty... “
Hodila jsem hlavou a šla mu zalít čaj a sobě kafe. Emil se na mě vyčítavě podíval z ušáku a já zvedla oči v sloup. Ještě ty začínej.... V koupelně se vesele řvalo dál. Jako by nestačilo, že je pondělí!
"Jako u vás doma... já to vidím, když přijedu k tvý mamince! Všechno ušmudlaný! Člověk aby si pomalu s sebou vozil příbor!“
Tak pozor, chlapečku, pozor!
"Moje máma skoro nevidí! Tak ji laskavě nech na pokoji! Já o tvý slaďoučký sestřičce taky nemluvím! A mohla bych! Mohla bych!“
"Táta to věděl! Ten mi to říkal pořád! Neber si ji! Ženská, která kouří, není dobrá ženská!“
"DOMA nekouřím! To ti nestačí, že doma ZÁSADNĚ nekouřím?!“
Mobil. Komu zvoní? Mně, samozřejmě, že mně! A cizí číslo! V pondělí ráno mám tak náladu na cizí číslo!
"Zvedni to, sakra! Kdo to má poslouchat?!“
Stál ve dveřích kuchyně a supěl vzteky. Chytla jsem mobil a vyštěkla do něj.
"No co je?!“ Nic. Ticho. „Tak kdo volá?! Slyšíte?“
"To je paní Jarolímová?“
"U telefonu.“
"Tady Novotná, sousedka vaší maminky...“
Ježíši, co se jí stalo?! Co se děje? Nebyla jsem schopná nic říct, jen jsem otevírala ústa.
"Teď ji odvezla sanitka, měla vybitý mobil, tak mi dala vaše číslo a já jsem...“
"Co se jí stalo?!“ Musela jsem si sednout. Ruce se mi klepaly. Luboš stál najednou vedle mě a položil mi ruku na rameno. Ucukla jsem. „Dej mi pokoj! Co se jí stalo, paní Novotná?“
"Upadla, má rozseknuté čelo, vezli ji do Čáslavi... zamkla jsem a klíče mám u sebe!“
"Děkuju! Jedu za ní. Děkuju vám, paní Novotná, děkuju!“
"Brečela jsem, neviděla jsem, chtělo se mi smrkat. Luboš mi strčil do ruky kapesník.
"Řekneš mi konečně, co se stalo?“
"Máma upadla, odvezli ji do Čáslavi. Jedu tam...“ Čert vem pondělní poradu! Čert vem pondělní úkoly! Moje máma je v nemocnici! A je tam sama!
Šéfová to vzala hned.
"Naďo, přijdu až zítra. Máma je v nemocnici. Teď mi to volali. Jedu za ní.“ Mlčela. Zvýšila jsem hlas. „Omlouvám se, ale přijdu až zítra. Zůstanu třeba do noci, a dodělám, co...“
"To je v pořádku, Radko. Ať ti to dobře dopadne. A jeď opatrně. Zítra na shledanou.“
Chvíli jsem nehnutě seděla. Nevynadala mi! Neječela! Ona... ona mě pochopila! Kdyby máma neupadla, tak ani nevím, jakou mám šéfovou!
"Pojedu s tebou!“
Vytřeštěně jsem se podívala na Luboše.
"Kam chceš jet?!“
"Pojedu s tebou! Celá se klepeš. Ještě se ti něco stane. Jedu s tebou a řídím!“
"Nikam nepojedeš! Máš za hodinu ten pohovor!“
"Kašlu na pohovor! Tohle je přednější!“ Stáli jsme a koukali na sebe. Najednou se mi chtělo brečet ještě víc, než když mi paní Novotná řekla, že mámu odvezla sanitka. Pak jsem zavrtěla hlavou.
"Neboj se. Zvládnu to. Ty na ten pohovor musíš jít! Musíš, Luboši! Vždyť se skoro nic nestalo... máma už neví, co roupama dělat...“
Když jsem se odpoledne vrátila domů, Luboš byl s Emilem na procházce. Sedla jsem si do křesla. Pondělí, pondělí, tys mi dneska dalo. Maminka už byla zpátky doma, sice se zavázanou hlavou, ale jinak v pořádku, Luboš pohovor udělal a má konečně práci, Naďa je nejlepší šéfová na světě a já... já jdu uklidit do koupelny ty chlupy po Emilovi.
Ale když jsem v koupelně rozsvítila, žádné chlupy jsem tam nenašla...
P. S. Před chvílí mi přišel e-mail, kde jedna moje čtenářka vzpomínala právě na tenhle fejeton, díky kterému mě objevila. Uvědomila jsem si, že je to už skoro deset let, co vyšel v novém týdeníku ONA DNES. Byl to můj první fejeton, který tady vyšel. Tak jsem si řekla, že ho sem dám, jako poděkování za spolupráci. A mimochodem, v některé z příštích ONA DNES, mi vyjde další, už třicátý...
