Když přiletěl Ptáček ze Švédska

Ležela jsem v horkém písku a tělo, které leželo na mně, mě do něho tlačilo. Horko pode mnou a kolem mě. Tělo na mém těle, ruce, které mě ovinuly a tiskly, ústa, která mě líbala...

... Roztáhla jsem nohy co nejdál od sebe a v tu chvíli do mě vnikl... vniklo... vnikla... ach!

Otevřela jsem oči. Na postel svítilo ranní slunce a já ležela v jeho paprscích jako hadrová panenka, ruce i nohy rozhozené od těla.

Co to bylo? Kdo to byl? Vnikl? Vniklo? Vnikla? Ach! Přitáhla jsem nohy k sobě a překřížila je pevně přes sebe. Hluboko v sobě jsem cítila odcházející vzrušení, jako když slyšíte křídla odlétajícího ptáka... nebo ptáčka?

Ptáček.

Tak jsem říkala malé Stele, hubené, desetileté Stele, mé největší kamarádce od první třídy! Když jí bylo deset, umřela jí maminka a o prázdninách se s otcem z našeho města odstěhovali. Od té doby jsem o ní nevěděla. Objevila ji ve Švédsku spolužačka Markéta, která hledala naši třídu ze základní školy, pro náš první školní sraz po patnácti letech.

Dala mi její telefonní číslo a já jí zavolala. Obě jsme se rozbrečely. A pak jsme vzpomínaly. „Udělám ti maminčinu bramboračku,“ slíbila jsem svému malému Ptáčkovi po půl hodině. „Víš, jak ti u nás vždycky chutnala.“

Neodpověděla, ale slyšela jsem, že pláče. Celý měsíc, který zbýval do srazu, jsme si denně volaly. Strašně jsem se na ni těšila. Nabídla jsem jí, že může bydlet v našem firemní bytě, a ona souhlasila. Třásla jsem se nedočkavostí. Ano, ze Švédska nepřiletí jenom můj malý Ptáček, ale přiletí moje dětství a možná i moje budoucnost...

Stela byla svobodná, já byla dvakrát rozvedená. Žádná sláva, ve třiceti letech, co? Ano, přiznávám, chlapy si vybírat neumím. První pil a druhý chtěl děti. Brala jsem tajně prášky a on na to přišel.

Protože se po mém druhém rozvodu začalo ve městě říkat, že nenávidím muže, zaměstnala jsem ve své firmě samé muže. Vypadám jako šťastná a úspěšná žena, ale jenom já vím, kolik večerů jsem probrečela, kolikrát jsem si zoufale říkala, že už nechci být sama! Chci se zamilovat! Chci, aby někdo miloval mě!

Když Stela dva dny před srazem přijela, čekala jsem na ni na chodníku před firmou. Taxi přijelo na druhou stranu ulice, Stela vystoupila, taxikář jí vyndal kufr, odjel, a Stela se rozhlédla kolem sebe. Zvedla jsem ruku. Ona také. Usmály jsme se na sebe.

A tím pro mě naše setkání po dvaceti letech skončilo. Když ke mně přecházela přes silnici, se strašným zklamáním jsem si přiznala, že mě můj malý švédský Ptáček zklamal. Nešlo o to, že já byla štíhlá a z ní se stal tank. Nevadilo mi její nemoderní oblečení. Mastné vlasy. Prostě... Nevím, jak mě to napadlo, ale… Prostě jsem od první vteřiny věděla, že je Stela lesba. Ošklivá lesba. Když jsme si podaly ruce a daly si pusu na tvář, hned jsem se odtáhla. Ona si mě ale k sobě přitáhla a políbila mě ještě jednou. To neměla dělat. V síle, s jakou si mě k sobě přitáhla, jsem pocítila zvláštní agresivitu, a okamžitě jsem si kolem sebe vytvořila hradbu, přes kterou se ke mně nedostane.

Tak to je průšvih, letělo mi hlavou, když jsem odemykala dům vedle naší firmy, kde jsme měli firemní byt. Proč se tohle musí stát zrovna mně, vztekala jsem se a nejradši bych výtah, kterým jsme jely, rozkopala. Jak mám s touhle příšernou lesbou řešit svoji budoucnost?

Když šla na záchod, kopla jsem aspoň do křesla. Teď už je mi jasné, proč se mě furt vyptávala na sex! A na ženy! Ptala se mě, jestli se mi líbí ženy a já pokaždé řekla, ano! Proč bych to neřekla? Mám ženy ráda! Sakra! Teď už všechno chápu!

Nechala jsem ji vybalovat, vymluvila jsem se, že nám právě ve firmě probíhá konkurs na místo mého asistenta, což byla pravda, a zmizela jsem. Během odpoledne mi pětkrát volala. „Strašně jsem se na tebe těšila, Marcelo! Neviděly jsme se třicet pět let! A ty mě tu necháš samotnou!“

„Jdi se projít po městě,“ navrhla jsem jí a ona se rozčílila a její hlas se změnil ve fistuli.

„Nechci se procházet! Nechci! Marcelo, přijď sem! Chci si s tebou povídat!“

„Nemám čas! Musím být u konkursu. Proboha, Stelo, přece ses tady narodila! Jdi se podívat ke škole! Nebo tam, kde jsi bydlela s rodiči! Jdi na hřbitov!“

„Nikam nejdu,“ přerušila mě plačtivě. „Chci být s tebou! Přiletěla jsem kvůli tobě!“ V tu chvíli jsem dostala strašný vztek. Takhle mě vydíral i můj první manžel!

„Co to kecáš,“ zaječela jsem na svého milovaného malého Ptáčka, na kterého jsem se ještě před pár hodinami těšila jako dítě. „Přiletěla jsi na sraz se spolužáky, které jsi dvacet let neviděla, nepřiletěla jsi kvůli mně!“

Bouchla jsem telefonem, a i když volala ještě třikrát, nezvedla jsem ho. Seděla jsem ve své kanceláři s hlavou v dlaních. Byla jsem podivně zmatená. Proboha, co se to se mnou děje?! Proč mě Stela tak rozčiluje? Proč jsem tak zklamaná? Po čem jsem to vlastně toužila? Po kom? Co chci?

A pak jsem najednou věděla, co chci. Požádala jsem náměstka, ať pozve druhý den všechny ženy, které se do konkursu přihlásily a já je vyřadila. Pak jsem si prohlížela jejich životopisy a fotografie a nakonec přede mnou zůstaly ležet dvě fotografie.

Z jedné na mě koukala přísná, padesátiletá inženýrka, a z druhé se usmívala pětadvacetiletá šedá myška. Uvidíme zítra při osobním setkání, řekla jsem si, a přece jenom jsem se šla za Stelou podívat.

Kéž by tam nebyla, říkala jsem si, když jsem jela výtahem, ale to bych chtěla hodně!

Seděla po tmě, schoulená v křesle, a když jsem rozsvítila, první, čeho jsem si všimla, byly mokré tváře. To abych si myslela, že plakala! Přesně tohle dělal můj první manžel! Mokřil si tváře vínem, vodou, jednou strčil prsty i do vázy s růžemi a neuvědomil si, že ho v zrcadle vidím...

Sotva jsem si sedla proti ní, tváře si utřela, vstala a začala nervózně chodit po bytě. Když se zastavila za mnou a já ucítila její ruce na ramenou, prudce jsem vyskočila.

„Nedotýkej se mě! Tohle už nikdy nedělej! Nechci, aby ses mě dotýkala, slyšíš?!“

Stály jsme beze slova proti sobě a pak si Stela vzdychla a usmála se na mě.

„Copak tys to nepoznala, Marcelo?! Měsíc jsme si volaly, řekla jsi mi, že máš ráda ženy! Copak jsi nepoznala, že je mám ráda také?!“ Poklepala jsem si na čelo.

„Viděla jsem tě naposledy, když ti bylo deset! Teď je nám třicet, do prdele! Jak jsem mohla po dvaceti letech poznat v telefonu, že jsi lesba?! Podle čeho, proboha?!“

Koketně zavrtěla svým odporným hroším tělem.

„Řekni! Líbím se ti?“

Blbá otázka. Mlčela jsem.

„Řekni to! Líbím se ti, viď? Řekni to!“ Tak dobře, chceš to, máš to mít!

„Ne! Nelíbíš se mi! Jsi tlustá! Máš žluté zuby! Jsi jako starý, opelichaný, nemoderní mamut!“ Zalapala po dechu.

„Ty jsi tak sprostá! Proč jsi mi tedy vyznala lásku?!“ Rozesmála jsem se.

„Já že jsem ti vyznala lásku?! Šílíš? A čím, prosím tě?“

„Řekla jsi, že mi uděláš bramboračku, až přijedu!“

A pak se rozbrečela. Byla opilá. Nenávidím opilce. Beze slova jsem odešla. Když jsem přišla domů, padla jsem na postel a brečela jsem…

Ráno jsem si od ní přečetla esemesku.

„Oběsím se. Už jsem si připravila provaz.“

Posílala ji v půl čtvrté ráno a teď bylo půl sedmé! Proboha! Celá jsem se roztřásla. Zavolala jsem taxi, hodila na sebe kabát, vyběhla jsem před dům, a za pět minut jsem rozrazila dveře bytu. Na zemi se válela prázdná lahev vodky. Stela ležela rozvalená přes postel a chrápala. Prudce jsem s ní zatřásla.

„Okamžitě si sbal věci a vypadni! Za hodinu tě tady nechci vidět!“ Vytřeštěně se na mě podívala, a když viděla, že se celá klepu, v očích jí vítězně zasvítilo.

„Měla jsi o mě strach, co? Stejně se oběsím! Neodcházej ode mě! Jestli mě tu necháš samotnou, oběsím se!“ Rozhlédla jsem se po bytě.

„Hlavně tady nic neznič, až se budeš věšet! Vyber si pevné místo! Máš určitě metrák.“ Vztekle se postavila a zavrávorala.

„Nenávidím tě! Jsi zlá! Zlá! Zlá!“ Přikývla jsem.

„Jestli odsud do hodiny nevypadneš, tak teprve poznáš, jak jsem zlá.“

Za hodinu mi volali z taxislužby, že se nechala odvézt do hotelu na náměstí. Poslala jsem našeho uklízeče, aby dal byt do pořádku a omluvila jsem se Markétě, že musím bohužel odjet na služební cestu a na sraz nepřijdu.

A pak jsem šla do zasedací místnosti, kam jsme si s náměstkem postupně zvali adeptky na místo mé asistentky. Vybrala jsem si tu usměvavou šedivou myšku a hned jsem jí to řekla. Rozzářila se a zkrásněla. Vzala jsem ji k sobě do kanceláře, kde jsme společně vyplnily všechny potřebné papíry.

„Radko, zítra ráno musím letět do Paříže. Na tři dny. Poletíte se mnou.“ Domluvily jsme se na hodině odjezdu, podaly si ruce, a já ji k sobě přitáhla, abych jí dala letmou pusu, takovou, co si ženy mezi sebou dávají. Budeme přece kolegyně, třeba budeme i kamarádky, máme před sebou spoustu společných, pracovních a ...

Radka se ke mně naklonila, moje rty se dotkly její tváře, její rty se dotkly mé tváře, zavoněla, ach bože, tak krásně mi zavoněla!

Objala jsem ji, ucítila jsem její malá prsa, měla tak nádherně štíhlý pas, sjela jsem rukama na její zadeček a prudce jsem ji k sobě přitáhla, držela jsem ji pevně, přepevně a ona se prohnula rozkoší a já s ní, zasténala, hledala moje rty a já hledala její, přisály jsme se k sobě, líbaly se a já jsem konečně ve svých třiceti letech pochopila, na co jsem čekala a co chci...

P. S.

Tahle povídka vyšla v červnu 2011, v jistém měsíčníku. Zařadila jsem ji tehdy do rukopisu, který jsem nazvala, Když jsme zakopaly čubu. A zapomněla jsem nejenom na tuto povídku, ale i na rukopis. ;-) A až dneska, při hledání něčeho úplně jiného, jsem na ni v počítači narazila! A přečetla jsem ji jedním dechem! Tak snad se líbila i vám... :-)