Není důvod

  Bylo mi deset, když umřela prateta, a mně po pohřbu začalo období strachu o maminku. Že mi umře také. V noci jsem nespala a tiše plakala. Ten tichý pláč, plný smutku, trval několik dnů. Pak jsem si pomohla sama.

"Přece nebudeš pořád desetiletá! Maminka bude stárnout, ale ty také! Až maminka umře, budeš velká a budeš mít rodinu.“

Na ten dětský strach jsem nikdy nezapomněla a maminku jsem si užívala. Byla mojí kamarádkou, přítelkyní, důvěrnicí. Ona první věděla věci, které se šeptají kamarádkám. Pomáhala mi s mými dětmi, abych se mohla brzy vrátit do divadla, kde jsem napovídala, a já jí za to celý život děkovala.

Naposledy jsem jí poděkovala před rokem, když jí bylo devadesát tři.

"Mami, nikdy ti nepřestanu být vděčná za to, žes mi hlídala děti. Nikdy.“

Když mi před týdnem zavolala do lázní, zněl její hlas mladě a všechno, co mi říkala, bylo optimistické a plné života. Po patnácti minutách sama skončila.

„Tak, Irenko, a už toho necháme. A nevolej mi! Já se vždycky leknu, kde mám mobil. Zavolám ti sama.“

Druhý den k ní přišla mozková mrtvice. A zápal plic. A arytmie srdce. Rodina se u ní v nemocnici střídala a já lázně ukončila a odjela jsem. Za maminkou.

"Nejste doma nějak brzo,“ zeptal se mě druhý den před domem soused, statný šedesátník. Nadechla jsem se.

„S maminkou je to špatný, je v nemocnici...“ Přerušil mě.

„To my už máme za sebou! My už máme pokoj! Kolik jí je?“ Nadechla jsem se podruhé.

„Devadesát čtyři.“ Mávl rukou.

"To už ani není důvod brečet.“

Když ode mě spokojený „sirotek“ odešel, šla jsem domů.

Brečet.