Utrpení v rychlíku Kolín - Praha

Kde jsou ty časy, kdy jsem se těšila na sobotní zkoušku v Činoherním klubu, protože jsem věděla, že pojedu z Kolína sama v kupé, budu si v klidu číst nebo dělat korektury, zuju si boty a nohy si dám na protější sedadlo...

Vlaky jsou teď o víkendu čím dál narvanější. Z Kolína do Prahy i z Prahy do Kolína. Ale dojíždím do Prahy od roku 1994 a umím si kolem sebe udělat "bublinu", ve které přežiju všechno. Alespoň se mi to dařilo do dnešní soboty, do 08.12. hodin.

Na čtvrté nástupiště přijel na čas rychlík od Havlíčkova Brodu a skoro nikdo nevystupoval, což se ve všední dny nestane - to vždycky vystoupí polovina cestujících. Ajajaj, řekla jsem si. Bude narváno. A bylo.

Procházela jsem vagóny a vidina příjemného času, stráveného nad sobotním tiskem v prázdném kupé, se mi rychle vzdalovala. Pak jsem ve vagónu, kde byla větší kupé, objevila u dveří dvě volná místa, pro sebe a pro moji tašku. Naproti mně bylo volno a u okna seděla příjemná čtyřicátnice a vedle mé tašky, také u okna, dívka tak třicetiletá. Za nimi byla čtyři sedadla, dvě a dvě proti sobě, kde seděly čtyři dívky.

Svlékla jsem si bundu, položila na sedadlo vedle sebe tašku, vyměnila jsem si brýle na dálku za brýle na čtení, vytáhla jsem noviny - a pak jsem si TO uvědomila. Strašný hluk! Zvuky vysoké, nízké, klokotající a hlavně neustálé! Ty čtyři dívky si povídaly. Jedna přes druhou. Povídaly si rychle, bez sebemenší pauzy, jako by jim někdo řekl, jestli přestanete mluvit, vlak vykolejí! MUSÍTE mluvit pořád! NESMÍTE přestat!

Víte, abych si znovu vyměnila brýle, schovala noviny, oblékla si bundu a šla hledat jiné místo, na to jsem neměla náladu. Navíc ze zkušenosti dojížděče vím, že ne vždycky se takové přesednutí podaří. Někdy je to, jak se říká, z deště pod okap.

Dobře, zůstanu, ale ty holky si "vytěžím", rozhodla jsem se a vyndala jsem papír a tužku, že si budu psát, co si povídají a třeba nasbírám materiál pro blog nebo fejeton.

Myslíte, že se mi to podařilo? Kdepak. Nebylo co zapisovat. Ty dívky se totiž vůbec neposlouchaly. Mluvily všechny čtyři najednou, každá si vedla svůj monolog a chrlila ze sebe všechno, co nestačila sdělit v esemeskách, na facebooku atd. V tom rámusu čtyř mluvících dívek, nešlo zachytit souvislou větu nebo dokonce příběh! Nic. Byly to čtyři kulomety, které až do Prahy střílely. Ratatatata! Ratatatata! Ratatatata!

Když jsme přijeli do Prahy a dívky se začaly oblékat, zjistila jsem, že nepřijely do Prahy spolu, aby šly třeba na výstavu, na nákupy, na návštěvu - ne. Navzájem se rozloučily a z vlaku už vystupovala každá sama.

Šla jsem do Činoheráku, moje třeštící hlava se pomalu dostávala do klidu a nastoupilo mírné zděšení.

Ty čtyři dívky neumí poslouchat druhého, nezajímá je, co říkají ostatní a proč by je to zajímalo, když ty ostatní také nezajímá, co říkají ony, stačilo jim mluvit a mluvit a mluvit, a bylo jim úplně jedno, co říkají ostatní...

Třeba je to dneska normální. Všichni jsou tak zblblí ze všech mobilů a sociálních sítí, že si prostě "na živo", neumí povídat. Vůbec bych se nedivila, kdyby si teď ty čtyři dívky spokojeně říkaly, jak krásně si ve vlaku popovídaly...