Třikrát třináctka

Syn Filip ode mě dostal do vínku dvě třináctky. Tu třetí nepočítám, ta byla „v mé“ režii. A protože měl třináctého února čtyřicáté druhé narozeniny, přeju mu, aby byl v životě pořád tak spokojený, jako je spokojený už několik let.

… Kluk, který v roce 1973 nastoupil do kolínského divadla jako kulisák, byl usměvavá blonďatá mánička. Přespával kde se dalo, protože jednou v hádce řekl svému otci, který měl vysokou funkci u policajtů, že emigruje a tím mu zničí kariéru a tak ho otec radši vyhodil z domova.

Bydlela jsem v jednopokojovém bytě po babičce a trochu jsem se nudila, tak jsem mu nabídla, jestli u mě nechce bydlet, než si najde nějaký podnájem. Souhlasil, a ani jeden z nás netušil, že nám právě začal rok příjemného, svým způsobem kamarádského soužití. Já se přestala nudit a Vios, jak jsem mu říkala, měl kde spát.

Po roce nám bylo jasné, že stojaté vody našeho vztahu, ze kterých není kam odplout, vypustíme. Vios si našel podnájem, a 13. května 1974, jsme se naposledy milovali.

Koncem června mi bylo jasné, že jsem těhotná. Viosovi jsem to řekla, nic jsem po něm nechtěla, ale jeho reakce mě překvapila.

„Ty budeš mít miminko? Tak se vezmeme!“

A tak jsme měli 13. září 1974, poněkud extravagantní svatbu. Dlouhé šaty s kapucí mi půjčila herečka Lorna Vančurová, která tehdy hrála v Kolíně, a které se o pár let později narodila čtyřčata, za svědky nám šli kamarádi z kolínského divadla a nechyběli ani herci.

Druhý den odjel Vios do Prahy, kde už dva měsíce pracoval v divadle a já jela s kolínským divadlem do Martina, na přehlídku divadelních her k 30. výročí Slovenského národního povstání. Cesta rychlíkem byla dlouhá a tak skoro všichni celou dobu popíjeli a mě, novomanželku a maminku, láskyplně opečovávali.

Když jsme v noci přijeli do Martina, upadl jeden náš kolega na nástupišti a s výkřikem, bratia Slováci, tu som!, upadl podruhé - do bezvědomí...

Po této „svatební cestě“ se už nic výjimečného nestalo. Těhotenství probíhalo bez problémů, Vios jezdil domů na víkend, já mu vyprala a on zase v pondělí odjel.

Když nebyl doma, připravovala jsem místnost, kde jsem bydlela, na příchod miminka, z novomanželské půjčky jsme koupili, co v bohémské domácnosti chybělo, což byla třeba televize, pračka, vysavač či lednička a pak už jsem čekala na třináctého února, i když mi doktor řekl, že porod bude druhého.

Třináctého února jsem si došla na oběd do Jitřenky na náměstí. Dala jsem si filé a bramborou kaši, vrátila se domů a protože mě začalo trochu bolet břicho, šla jsem to říct mamince, která s otcem a s mými dvěma bratry, bydlela v prvním patře.

„To už bude ono,“ řekla maminka. „Pojď, Irenko, půjdeme pomalu do nemocnice.“ Vzala mi tašku, kde jsem měla věci do porodnice a pomalu jsme šly přes celé město. Nádherně svítilo sluníčko, povídaly jsme si, smály se, a já nás obě vidím dodnes před očima...

Uběhlo odpoledne, v osm hodin večer jsem už ležela na sále, ale Filípkovi se pořád ven nechtělo.

„Budeme muset vzít kleště,“ řekl pan primář, mladá doktorka ho snaživě poslechla, vzala kleště a šla ke mně.

„Paní kolegyně, ty kleště držíte obráceně,“ upozornil ji decentně pan primář, my se s Filípkem lekli, já zatlačila a Filípek se konečně s touto poslední, vyčerpanou vlnou, vyhoupl ven - do života se třemi třináctkami...