Nejdřív jsem si myslela, že důvodem zloby, která z ní hlasitě vybublávala, je její tloušťka. Třeba se konečně rozhodla začít zdravě jíst, vydržela týden, ale pak do jejího odhodlání "vlezly" Velikonoce a bylo po dietě...
Přijela jsem včera odpoledne z Prahy, z generální zkoušky v Činoherním klubu.
http://www.cinoherniklub.cz/index.php/zajimavost/tanec-blaznu-1ctena-zkouska.html
Premiéra je 21. 4. 2017, a tak jsme zkoušeli i o Velikonocích, pátek, sobota, neděle. Herci se prostřídali, někdo nemá druhý obraz, jiný má konec třetího, další se omluvil a tak jeho text během zkoušky četla nápověda, která se nemá s kým prostřídat, protože nápověda je v Činoherním klubu jenom jedna a někdy nastanou situace, kdy je prostě nenahraditelná, což je přesně tenhle čas.
Jsem na každé zkoušce, počínaje zahajovací zkouškou, která byla 13. ledna 2017. Mám tedy zapsané všechny textové změny a text hry jsem v počítači už třikrát opravovala. Čtu během zkoušky texty všech herců, kteří byli ze zkoušky z různých důvodů omluveni, jenom já znám místa, kdy musím herci napovědět, a mám také vyznačená místa, kdy napovídat nesmím, protože tam herec dělá pauzu.
V této fázi, kdy je premiéra za dveřmi a všichni už dávno umí text, je musím "jenom" hlídat. Neumím si představit, že by mě někdo zastoupil. Byl by chudák on, ale hlavně by byli chudáci herci. Však jsem také od roku 1994, kdy jsem do ČK nastoupila, nikdy před premiérou nechyběla, i když jsem párkrát byla "na neschopenku", kterou jsem si, samozřejmě, nevzala...
Tohle všechno jsem vám napsala jenom proto, abyste věděli, že včera, když jsem se dostala v kolínském autobusu č. 1, do střetu s realitou, jsem byla v unaveném, divadelním rozpoložení... :-)
Přijela jsem tedy včera odpoledne do Kolína, z generální zkoušky v Činoherním klubu. Autobus na Zálabí, kde bydlím, měl jet za deset minut, tak jsem postávala na autobusové zastávce. Když se ke mně přisunula rodinka, tvořena ze dvou puberťáků, kluka a holky, dítěte asi tříletého a jejich hodně tlusté, tzv. rozteklé, navztekané maminky, kteří přijeli stejným vlakem se mnou, nezbývalo mi nic jiného, než je poslouchat, protože ode mě stáli v metrové vzdálenosti.
Z jejich tlusté tzv. rozteklé maminky, vztek tryskal všemi póry tak, až se pubertální dívka rozesmála.
"Mami, ty už se nemůžeš dočkat, až zítra odjedeme k babičce, viď?"
"Když jsme všichni doma, to je hodně náročné, viď, mami," přidal se i pubertální chlapec.
Maminka něco zahučela, a já si řekla, aha, takhle je to! Žádná dieta! Maminka není zvyklá trávit se svými dětmi dny, takže jí už z nich tečou nervy! Když si všimla, že mě poznámky jejich dětí pobavily, sjela mě pohledem, a její vztek z ní bublal dál.
Během pěti minut, než autobus přijel, mi bylo jasné, že oba puberťáci mají proti mamince své tajné, praxí vybroušené spojenectví a jejich tříletý sourozenec rychle dorůstá v dalšího člena jejich spojenectví.
Do autobusu nastoupila jako první maminka se svou tříletou ratolestí. Její dva puberťáci mě chtěli pustit před sebou, ale když se z autobusu ozvalo zlobné zabublání jejich maminky, raději rychle nastoupili přede mnou.
Pustila jsem před sebe pár lidí, a když jsem nastoupila, seděla rodinka na obou stranách autobusu, zády k řidiči. Prošla jsem kolem nich a sedla si ke dveřím, tváří k nim, takže jsem na ně všechny viděla. A v tu chvíli se přede mnou rozehrálo mini-divadlo.
"Fuj! Cejtím hovna," řekla znechuceně hodně tlustá, tzv. rozteklá, navztekaná maminka, rozhlédla se po autobusu, na chvíli se pohledem zastavila na mně a pak se zaměřila na své puberťáky, kteří seděli přes uličku. "Cejtíte ty hovna?! Já tady cejtím hovna!"
Puberťáci se na sebe podívali. Věděli, na koho jsou poznámky jejich maminky namířené a mlčeli.
"Cejtíte ty hovna taky, ne?!"
Její otázka byla rozkazem, oba puberťáci přikývli, a já, aby ta hodně tlustá, tzv. rozteklá, navztekaná maminka neviděla, že se směju, jsem se rychle zachumlala do šály, která voněla mým parfémem...
