Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chodím na koupání

6. 07. 2017 14:49:34
Doba se mění, ale člověk zůstává stejný. Před chvílí jsem si vzpomněla na tuhle povídku. Vlastně to není povídka, je to opsané z Chvilkolníku, který jsem si tehdy psala. Nepsala jsem denně, proto Chvilkolník a ne Deník.

2. června 1971

Šla jsem se poprvé koupat. Když jsem byla na polovině cesty k lomu, uvědomila jsem si kolikátého je, a zalitovala jsem, že jsem nešla už včera, měla bych datum 1. června. Ale včera bylo divné počasí, chvíli slunce, chvíli vítr bez slunce, opalovala jsem se na dvoře na plátěném lehátku, cikáni na mě plivali z druhého poschodí z verandy, chtěla jsem jim vynadat, ale vzpomněla jsem si, že si od nich půjčuju fén na vlasy a mlčela jsem. Slunce stejně každou chvíli popolezlo, tahala jsem lehátko za ním a po několika plivancích jsem se konečně dostala z dosahu. I bez nadávek. Za pomoci přírody.

Lom je za městem a jde se k němu podél Labe s topoly. Protože jsem šla letos poprvé, měla jsem strach, jednou jsem se ohlédla, nikdo za mnou nešel, pak jsem uviděla před sebou pána se psem a bát jsem se přestala. Byl kus přede mnou, a když přecházel kolem cesty k lomu, v duchu jsem ho prosila, hele, jdi tam! Sejdi na cestičku, je přece taková hezká! Nešel, ale pes ho tam táhl, několikrát s ním škubl, začala jsem se zase bát, aby tam něco nebylo, když ho tam ten pes tak táhne, a když jsem došla blíž, byl tam sekáč a sekal, tak jsem se zase přestala bát, dokonce jsem si představovala, jak mě varuje, že je v lomu vrah, abych tam nechodila a já mu suverénně odpovím, že když on tu seče, nebojím se ničeho! Ale ani si mě nevšiml.

Když jsem docházela k lomu, loukou, občas mezi stromy, slunce nad sebou, se zahanbením jsem se pokárala, že celou dobu myslím na přepadení a vůbec se nekochám přírodou! Tak jsem si to chtěla honem vynahradit, ale zakopla jsem a nabrala si botu plnou prachového cesta.

Ve vodě nikdo nebyl a na placu, kam chodím každý rok, leželi dva mladíci, lekla jsem se a už jsem viděla svou mrtvolu plavat s obnaženým břichem mezi flaškami piva, které byly přivázané u břehu a chladily se ve vodě. Ale hoši měli před sebou knihy a to mě uklidnilo, stejně jako před chvílí pes a sekáč.

Vlezla jsem do vody, ale byla studená. Pak jeden mladík odjel na mopedu a toho zbylého jsem se zeptala, jestli nemá zavírací špendlík, že mi vodou povolila podprsenka. Nebudu mu přece vykládat, že mi prsa přes zimu nějak záhadně zmizela. Neměl. Bohužel, nemám.

Četla jsem si a opalovala se. Mazala jsem se krémem. Pak se tamten vrátil, takový sympatický hubený kluk, měl oči, které vidí a chápou, ale mozek mláděte. To všechno přijde, hlavně že má už teď ty oči! Někdo je nemá nikdy. Když jsem šla do vody, půjčovatel špendlíku ho upozorňoval na nedostatek mé podprsenky, nahlas, musela jsem se smát.

Vrátila jsem se, lehla jsem si a přikryla si hlavu ručníkem. Ten s očima mi nabídl, že mi udělá čepici z novin. Našel nějaké staré a dělal čepici a používal k tomu sirky. Pak mi ji přinesl a řekl, abych se podívala do zrcátka. Slušela mi, nasadila jsem si ji jako Bonaparte. Vytáhli z vody pivo a dali mi napít. Půjčovatel špendlíku bezostyšně říhal. Sice to se mnou pokaždé trhlo, ale dělala jsem, že neslyším.

Nebe se začalo od východu zatahovat. To bylo povážlivé. Půjčovatel špendlíku odjel na kole a na rozloučenou mi řekl doviděnija! a já mu na shledanou!

S hochem s očima jsme čekali, až mraky slunce úplně sežerou, potom jsme se oblékli a šli domů. Řekl na shledanou zítra a já odpověděla, až pozítří. Potom mě na svém mopedu předjel.

Slunce úplně zmizelo. Šla jsem pod topoly a potom jsem radši přešla k Labi, protože začalo hřmít a blýskat se. Já šla u Labe a pod topoly šel souběžně se mnou starý pán, mával si plavkami kolem obličeje a já si říkala, takhle, když jdu po hrázi a slunce je pryč a je to jako noc se schovanými lidmi, tak se bojím chlapů, psů a zlých ženských.

Když jsem došla do první ulice, začalo krápat. Mohla jsem se schovat, ale šla jsem dál. Domů jsem došla promočená, musím si přežehlit šaty, něco udělat s tou podprsenkou... a pořád prší.

5. června 1971

Váhala jsem. Ještě v deset hodin jsem váhala, ale pak jsem si řekla, mám celý den čekat, jestli nezačne pršet, půjdu a kdykoli se můžu vrátit, třeba zase zmoklá.

Zamkla jsem a musela jsem se zasmát při pohledu na dvě cedulky, které jsem ráno přidělala na dveře.

Irena spisovatelka

Jaroslav podnájemník

Seznámili jsme se před rokem, na inzerát v Mladém světě: Spisovatelka hledá přítele. Bude se rozvádět, ale zatím je ženatý, má tři holky, za týden se mám jet představit do rodiny, protože on by si po rozvodu chtěl vzít Renatku, tak abychom se my dvě poznaly.

Je z Brna, ale přes Kolín jezdí do Prahy, kde staví družstevní byt, ve kterém budeme spolu bydlet. Až se vezmeme. Renatka bude bydlet s námi a až se nám narodí kluk, kterého Jaroslav strašně chce, protože má tři holky, bude mi s ním pomáhat. Bude to moje malá chůvička.

Musela jsem se smát při pohledu na ty dvě cedulky.

Dala jsem si deku zase na své místo, o kousek dál leželi dva cizí mladíci, ten, jak mi dělal minule čepici, projel třikrát kolem, pokaždé jsme se na sebe usmáli a jednou, hned jak jel kolem poprvé, jsme se pozdravili.

Četla jsem si, pak jsem si lehla na záda a dívala se k vodě, stáli tam tři kluci, dva z nich znám, říkám si, ty kluci mají zvláštní plavky, takové přiléhavé - a pak jsem si uvědomila, že tam stojí nahatí, ale to už mě ti dva, co se s nimi znám, zdravili, tak jsem jim odpověděla a otočila se zase na břicho.

Slunce pražilo a já si říkala, jestli si ti nahatí blbci myslí, že se kvůli nim na slunci upeču, tak jsou na omylu! Sundala jsem si sluneční brýle, aby neřekli, že na ně tajně koukám, prošla jsem kolem nich do vody, odplavala jsem od břehu asi deset metrů, otočila jsem se na ně a oni už byli oblečení a chystali se jít domů. Tak jsem vylezla z vody a šla zpátky na deku.

Pak tam přišli známí s dítětem, dali si deku vedle mě, já jsem na jména nemožná, za živého boha jsem si nemohla vzpomenout, odkud je znám. Pak tam přijel na kole takový poťapaný kluk, někdy jsem ho už někde viděla, řekla jsem mu ahoj a on mě úplně odrovnal, protože mi řekl dobrý den, slečno, můžu si dát vedle vás deku? a já že jo, že mi to nevadí, on na to, že jsme se už tady na koupání viděli, já říkám, že asi před rokem, on, že to bude déle, že před rokem byl ještě na vojně, já pravila, že si nepamatuju, na to on, že asi znám dost lidí, když mi jeho nepatrná osoba unikla a na to jsem už neodpověděla a musela jsem se po straně smát a smáli se i ti známí, co leželi vedle.

Ten, co byl na vojně, se už dál nevnucoval, ale byl nešťastný, že si ho nevšímám a hlavně, že si nevzpomínám na jeho duchaplnosti před sto lety...

A pak spadly první kapky. Odešla jsem. A cestou domů jsem se už vůbec nebála. A říkala jsem si, že si už nebudu nic psát, vždyť já u té vody nic neprožívám, budu si tam jen tak chodit a vnímat to a dívat se a tak... kdyby aspoň chtěli v lomu někoho zabít, nebo mě přepadnout, ale co takhle.

10. června 1971

Potkala jsem na náměstí Milana, Jaroslavova kamaráda. Byli jsme u něho v Praze dvakrát na návštěvě. Prý točí na nádraží něco o nádražácích a že už dneska skončili a pokračovat budou zítra a že si jde hledat nocleh a já ho pozvala k sobě a těšila se, jak si budeme o Jaroslavovi povídat a jak se o něm dozvím věci, které ještě nevím...

No... dozvěděla jsem se.

Prý k němu Jaroslav přijel včera s manželkou, byli se podívat na tom novým bytě, kam se už brzy budou stěhovat, to mi ještě tolik nevadilo, no tak mi lhal, chlapi přece lžou, ale Milan pokračoval a kdyby už mlčel, tak by se vůbec nic nestalo, ale on řekl, že zrovna pršelo a na dvoře byla kaluž, vždyť víš, Ireno, ta kaluž tam byla, i když jste u mě byli vy, a Jaroslav ji vzal do náruče a přenesl ji...

A to byl konec. Konec. Milana jsem vyhodila, pak jsem strhla ze dveří cedulku, Jaroslav podnájemník a pak jsem se opila. Strašně.

Mě nepřenesl! Mě ne!

Autor: Irena Fuchsová | čtvrtek 6.7.2017 14:49 | karma článku: 16.00 | přečteno: 647x

Další články blogera

Irena Fuchsová

Stále nedobytný alobal

Příběh o nedobytném alobalu jsem napsala v roce 2007. Dneska jsem se snažila odmotat z nové role alobalu potřebný kus na potraviny. Ale na jednom místě nešel alobal odvíjet po celé šířce roličky a podařilo se to až po půl hodině.

15.7.2017 v 18:25 | Karma článku: 25.57 | Přečteno: 910 | Diskuse

Irena Fuchsová

Proč mě "baby" zase diskriminují?

Když mi bylo pětadvacet, byla jsem poslední ze třídy, kdo ještě neměl dítě. Za pár měsíců jsem černou ovcí přestala být. Bylo mi jedno, co si kdo tehdy myslel, ale začíná mi vadit, že jsem teď diskriminovaná podruhé.

9.7.2017 v 13:54 | Karma článku: 31.05 | Přečteno: 1725 | Diskuse

Irena Fuchsová

Cannes? Nikoli, Karlovy Vary

Hned jak jsem si ráno přečetla na titulní stránce Lidových novin tenhle titulek, který mě popudil, věděla jsem, že napíšu blog. Měla jsem celý den na to, abych si to rozmyslela, ale popuzená jsem ještě víc, tak jdu na to.

1.7.2017 v 22:45 | Karma článku: 38.24 | Přečteno: 1684 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jaroslav Andrýsek

Důchodové pilíře a narovnané podnikatelské prostředí

EET posloužilo k narovnání podnikatelského prostředí. Restauratéři přestali šidit stát ... a tak museli zdražit. Doputuje do státní kasy více peněz? A bude na důchody?

25.7.2017 v 12:32 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Daniela Kovářová

Justiční pseudoproblémy se ženami

České soudnictví diskriminuje ženy, prohlásil před několika dny ministr spravedlnosti, když si přečetl Výroční statistickou zprávu české justice za rok 2016.

25.7.2017 v 11:21 | Karma článku: 9.92 | Přečteno: 332 | Diskuse

Jiri Machotka

Evropa kráčí do nesvobody

Co je to totalitarismus, co je autoritativní režim a jak se liší od demokracie? Co můžeme udělat, aby se demokracie nezvrhla zpět do nesvobody?

25.7.2017 v 10:27 | Karma článku: 14.01 | Přečteno: 542 | Diskuse

Václav Vít

Soukromý apokryf s ručením dosti omezeným

Tak se to možná semlelo před oněmi dvěma milénii. Mohla v tom být i politika, ale tu zatím hoďme za hlavu. Stále ještě máme rozmarné léto.

25.7.2017 v 9:52 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 64 | Diskuse

Aleš Vavřinec

Bankéř nebo bezdomovec - který život má smysl?

Procházím moderním parkem a doslova zírám, jak moc se za pár měsíců dokázal proměnit. Dobrá práce Klatovy! Míjím čistou bílou lavičku a na ní opilého pána bez domova. Dlouhý pohled do očí, ze kterých vnímám obrovskou prázdnotu...

25.7.2017 v 8:36 | Karma článku: 10.60 | Přečteno: 303 | Diskuse
VIP
Počet článků 475 Celková karma 30.42 Průměrná čtenost 2390

Sedmašedesátiletá stařenka, kterou stále baví vše nové, matka (Filip a Rita), manželka (pan Fuchs), spisovatelka (33 vydaných knih, z nichž jednatřicátá je pro děti i dospělé a ve třiatřicaté, která se jmenuje HOVORY, odpovídá společně s Josefem Banášem na zvídavé otázky svého nakladatele: http://www.kdyz.cz/vydane-knihy), nakladatelství Beskydy (www.beskydyknihy.cz), členka Obce spisovatelů a Herecké asociace, moderátorka (ČRo Pardubice - nedělní pořad, Když vypráví nápověda), nadšená fotografka (Kamil Panasonic Fuchs - je s Kamilem Fuchsem na facebooku), publicistka (VLASTA, ONA DNES, RODINNÉ LISTY), dětská obrna od roku 1954 (www.polio.cz), nápověda (Činoherní klub) a kolínská zastupitelka (druhé volební období) za Změnu pro Kolín (http://www.zmenaprokolin.cz/).   Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.