Když mi bylo pětadvacet, byla jsem poslední ze třídy, kdo ještě neměl dítě. Za pár měsíců jsem černou ovcí přestala být. Bylo mi jedno, co si kdo tehdy myslel, ale začíná mi vadit, že jsem teď diskriminovaná podruhé.
Syn se mi narodil v pětadvaceti, dcera ve třiatřiceti. Synovi bylo letos čtyřicet dva a dceři bude třicet čtyři. Mají partnery a nemají děti. Takže nemám vnuky. Nevadí mi to, což mi "baby" nevěří.
Když mi bylo pětadvacet, muži, na rozdíl od "bab", neřešili, že ještě nemám dítě. Ani dneska neřeší, že ještě nemám vnoučata. Spíš někteří, hluboko sami v sobě, řeší, proč ještě nemají vnoučata oni.
Ženy v mém věku, které stejně jako já, nemají vnoučata, to také neřeší. Maximálně konstatujeme, že je to jejich život, a ať si naše děti žijí, jak chtějí, hlavně, že jsou spokojené. A moje dvě děti spokojené jsou.
Ale s "babami" je to horší. Zvlášť s těmi, které mají dcery stejně staré s tou mojí.
Ze všech stran slyším, kdy budou babičkami, nebo že jsou čerstvé babičky, kolik mají vnoučat, jedno, dvě, deset. A některé jsou už dokonce prababičky! A hlídají, starají se, a ty co se starat nemohou, protože bydlí daleko, podporují své mladé aspoň finančně.
Nic proti tomu nemám! Vyposlechnu je, zeptám se, mám radost s nimi - ale proč své šťastné svěřování pokaždé končí otázkou: A co Filip? Co Rita? Máš už vnuky?
Nemám, odpovídám. A nevadí mi to, dodávám.
A v tu chvíli to přijde. Nevěří mi. Prý mi to musí vadit. Prý bych byla šťastná, kdybych nějaké vnouče měla! Marně jim vysvětluju, že mi je to opravdu jedno. Že mám plno práce, pořád pracuju, stejně bych nebyla hlídací babička, protože jak Rita, tak moje snacha, jsou soběstačné holky - je to marné. Podle "bab" mi to vadí.
Nedávno mi kamarádka, která má jedno vnouče od starší dcery, řekla, že bude mít vnouče i od mladší dcery. Sdělovala mi to celá rozzářená a čekala, co já na to, protože její mladší dcera je bývalá spolužačka mé dcery. Když viděla, že to se mnou nic neudělalo, neodpustila si otázku, a co Rita?
To ale není všechno. Jak se teď na mě valí ze všech stran informace o těhotenstvích, přestávám se v nich orientovat. A tak se stalo, že jsem stejnou kamarádku potkala za nějakou dobu s vnoučetem a zeptala se jí, od které dcery to je. Urazila se. Prý je ta mladší teprve v pátém měsíci! Že mi to přece říkala!
"A řekni to Ritě," zavolala na rozloučenou, brunátná vzteky, že si nepamatuju, jak je to u ní s vnoučaty.
Na konci tohoto příběhu o mé druhé diskriminaci v životě, bodují muži!
Potkala jsem souseda. Mají tři vnoučata, která se u nich v posledních letech střídají.
"Vy se máte nejlíp," řekl mi, když se ženou doprovázeli jedno vnouče a z auta přibíhalo druhé.
"Proč myslíte," zeptala jsem se překvapeně.
"Žádné vnouče, máte klid. Jste šťastná žena!"
