Nálada pod psa

Když potřebujete uklidit šuplíky, většinou nevysypete jejich obsah do pytle a nevyhodíte ho do popelnice. Probíráte papír po papíru, třídíte staré propisovací tužky, pročítáte staré novinové výstřižky atd. A tak jsem našla příběh.

Když k 1. 1. 1993 zrušil kolínský MěÚ umělecký soubor místní profesionální scény, byla jsem mezi cca stovkou zaměstnanců, kteří dostali výpověď. Než jsem v květnu 1994 začala napovídat v Činoherním klubu, přebírala jsem oříšky v SOJE a lepila kalendáře v družstvu invalidů.

A právě odtamtud je tenhle příběh, který jsem našla při úklidu šuplíků, příběh, psaný na psacím stroji, takže vám ho musím přepsat.

Nálada pod psa

Několikrát jsem tleskla dlaněmi a Jarmila, Eva, Jana, Hanička a Pavlína se na mě podívaly.

"Soustřeďte se! Co děláte, když máte náladu pod psa?"

"No co. Počkám, až přejde sama," odpověděla bez přemýšlení Pavlína.

"A to se nesnažíš se z té nálady pod psa nějak dostat," zeptala jsem se, ale to už se na mě usmála Jarmila.

"Já jdu na zahrádku. Mezi kytičky. A náš Beníček tam vlítne za mnou a začne mě olizovat... a za chvíli je po náladě pod psa..."

"Já vlezu na okna. Mám nejčistší okna z celýho baráku. Fakt!" Eva se pohodlně opřela a vychutnávala chvíli odpočinku. "A gruntuju. Nejenom okna. Celý byt. Psychicky si odpočinu, fyzicky se unavím a na nějakou náladu pod psa už nemám sílu."

"Nebo žehlím," opět se na mě usmála Jarmila. Když jsem se dívala do její upřímné, bezelstné tváře a do usměvavých očí, napadlo mě, že její nálada pod psa asi netrvá dlouho. Možná je to tím, že je po operaci páteře, se spoustou zdravotních problémů a na nějaké nálady pod psa prostě nemá čas.

Konečně se ozvala i Jana.

"Já už vím, co dělám. Když mám špatnou náladu, zalezu do koupelny a tam přepírám. Teprve teď, když jsem o tom přemýšlela, jsem přišla na to, co dělám, když mám náladu pod psa. Proto mi to chvíli trvalo, Irenko."

"A co ty, Pavlíno," zeptala jsem se hezké černovlásky.

Uculila se a nepřestávala pracovat. Hromádku kalendářů nepřetržitě doplňovala dalšími. Zažehlovala na nich pásky, nůžkami zarovnávala okraje a ruce jí rychle kmitaly.

"Tak, Pavlíno," povzbuzovala ji Jana. "Neříkej, že nikdy nemáš náladu pod psa!"

"Když mám náladu pod psa, tak..." Konečně jí ruce přestaly pracovat, i když pravá ruka se žehličky nepustila. "Řeknu večer Láďovi, pojď, půjdeme někam na okurky! Láďa už mě zná, tak se oblékneme a jdeme. Když docházíme k zahrádkám za městem, začnu mít strach, že nás někdo chytí, nálada pod psa mě z toho strachu přejde, a tak se s Láďou otočíme a jdeme domů. A nemám ani náladu pod psa, ani okurky!"

Všechny jsme se zasmály, Pavlína také, ale víc se s námi nezdržovala a ruce jí začaly zase kmitat.

"A co ty, Haničko?"

Hanička na mě upřela své krásné, zelené oči.

"Já náladu pod psa nemám," odpověděla tiše.

"Nikdy?"

Hanička, epileptička, krásná holka se smyslem pro humor, se usmála.

"Fakt. Já nemám náladu pod psa nikdy." 

P. S.

Tenhle příběh jsem si zapsala začátkem roku 1994. Za pár měsíců jsem odešla napovídat do Činoherního klubu a za nějaký čas bylo družstvo invalidů zrušené.

Všechny "holky" pořád potkávám, a když je čas, vzpomínáme. A mimochodem, Hanička s krásnýma, zelenýma očima, se krátce po mém odchodu vdala a časem se jí narodili dva kluci...