Monolog miminka

"Monolog miminka" jsem sice napsala v horkém létě, ale kéž by pomohl některým maminkám jako zvednutý prst i na podzim, v zimě a na jaře. 

Maminka čtyřměsíčního miminka se obléká. Půjdou na procházku. Venku je krásný letní den. Vezmu si mini, rozhodne se maminka. Už se do ní zase vejdu. A tričko! Už nekojím.

Miminko Petřík ji pozoruje.

„Sluší jí to. Když jsem ji viděl po porodu, zhrozil jsem se. Ale už druhý den to bylo lepší. A když jsme přišli domů, lepšilo se to čím dál víc. A venku je krásně. Hned ráno, když roztáhla žaluzie, jsem viděl, že je tam krásně… Néééé! Proboha, co to na mě rve?! Já nechci tyhle dupačky! Jsou strašně teplé! Já chci ty kraťásky, co mi dal včera táta! A nechci na dupačky ještě ty blbé bačkůrky! Chci mít bosé nožičky, sakra! No jo, a teď mi dá ještě tu strakatou bundičku, aby to ladilo! Nervi to na mě, slyšíš?! Venku je horko! Ach jo… musím začít brečet, snad jí to dojde! Béééééééé...“

Už zase řve, povzdychla si v duchu maminka. Snad v kočárku přestane. Proč to dítě pořád tak řve?! Ale sluší mu to, Petříčkovi našemu! Dobře, že jsem mu koupila ty dupačky! Jsou decentní a ty barevné bačkůrky s bundičkou k nim nádherně pasují!

„Peťulko, ty bys mohl fotit reklamy, jak jsi nádherný!“

„Kašlu ti na reklamy, ještě se budu potit někde v ateliéru! Sundej mi tu bundičku! Dej mi tričko a kraťásky, co mi dal táááááta! Bééééééééé...“

Maminka dala řvoucího Peťulku rychle do kočárku, sjela výtahem do přízemí a vyjela z domu.

„To mě zase budou baby okukovat, jak jsem barevně sladěný… no jo, co jsem říkal! Uprskaná už je tady!“

Nad kočárek se naklonila sousedka, které miminko říkalo, Uprskaná.

„No ty jsi, Peťulko, jako z módního časopisu! Ta tvoje maminka si tě ale umí obléknout! Ty budeš honit holky, to tedy jo! Ale toho já se nedožiju!“

„Já se toho taky nedožiju,“ rozčílilo se miminko. „Ty tvoje prsky jsou jako sprcha! Babo, proč nenosíš roušku?! Mamííí! Zachraň mě! Bééééé...“

„Dneska má Peťulka špatný den,“ omlouvala se maminka Uprskané za to, že Peťulka začal plakat, sotva se naklonila nad kočárkem.

„Třeba chce bumbat! To víte, pitný režim se musí u miminek hlídat,“ poučovala maminku Uprskaná a miminko se zhrozilo.

„Nechci bumbat! Nemám žízeň! Zas do mě bude lít čaj! Fuj! Táta mi dává limonádu… neříkal jsem to? Už tahá lahev a strká mi ji… Nechci! Bééééé…“

„Radši pojedeme. Na shledanou,“ rozloučila se maminka s Uprskanou, schovala lahev s čajem a rozjela se od domu.

„Zase na náměstí?! Proč nejedeme do parku? Nebo do lesa,“ vztekalo se miminko. „Tam jezdíme s tátou. Táta mi tam všechno svlékne, nechá mě jenom v tričku a v kalhotkách… Tamhle jde Tlustá! Proč musíme v tomhle horku potkat zrovna Tlustou?! Budou spolu klábosit a já se budu v kočárku pařit! Béééé…“

Maminky se spolu opravdu zastavily.

„Nějak ti brečí, co,“ řekla Tlustá a nakoukla do kočárku. „Ty seš tedy vyfešákovanej. Nejdeš na módní přehlídku, cvalíku?“

„Kde máš malou,“ zeptala se maminka a potěšeně se narovnala u kočárku. Věděla, že jí i Peťulkovi to sekne a že Tlustá bude mít zkaženou náladu na celý den.

„Hlídá mi ji máma. Jdu na kosmetiku a k holiči. A pak mě pozval Honza na oběd. Slíbil, že mi koupí boty a nějaký hadry. To víš, blíží se konec šestinedělí, tak se snaží!“

Když se rozloučily, měly zkaženou náladu obě.

Miminko si vzdychlo.

„To zase bude den. No nic. Musím to vydržet. Tolik miminek to vydrželo, vydržím to taky...“