V sobotu před čtvrtečním Šálkem, vyšel v Magazínu Práva rozhovor s hercem Ivanem Luptákem, který řekl, že nemá přítelkyni, ale přítele. Rozhovor jsem přečetla, potěšilo mě, že se Ivan Lupták přidal k těm, kteří chtějí žít svobodně a za sebe a pustila jsem ho z hlavy.
Ve čtvrtek jsem si přečetla Josefa Chuchmu, který ve svém Šálku píše, že se cítil být přiznáním Ivana Luptáka poněkud zaskočen. Že v Divadle Na Zábradlí spatřil v nejedné inscenaci Luptákovo více či méně obnažené tělo a že mu vždy připadal jako typ, který se ženám nemůže nelíbit. A když se teď dozvěděl, že Ivan Lupták nemá přítelkyni, ale přítele, došlo mu, jak máme podvědomí o sexuální orientaci utvořeno z určitých stereotypů. A že by se na konzervatořích či na DAMU a JAMU měli zavést kurzy, kde by se adepti učili, co na sebe říct či neříct. Že roste protitlak, zdůrazňující takzvané tradiční hodnoty. A že to může mít své důsledky. A že herec, který se dnes přizná k tomu, že má přitele, příště bude nebo nebude obsazen nikoliv podle svých schopnstí, ale podle toho, co si o jeho orientaci myslí nebo by si mohli myslet lidi.
U divadla jsem od roku 1968. Začínala jsem v kolínském divadle a po pětadvaceti letech jsem přešla do Činoherního klubu, kde jsem stále. Za víc jak padesát let u divadla jsem se setkala s desítkami gayů, zakuklených i odkuklených, ale nikdy jsem se nesetkala s tím, co výhružně popisuje ve svém Šálku Josef Chuchma.
A protože jsem jednoduchá a situace kolem sebe si tím pádem zjednodušuju, vyšlo mi jediné.
Když Josef Chuchma nevěděl, že je Ivan Lupták gay, tak na něho žárlil, protože se líbil ženám a to i těm ženám, které se (možná) líbily i Josefovi Chuchmovi. Když ale zjistil, že Ivan Lupták má místo přítelkyně přítele, potřeboval tuto informaci poslat do světa, aby si ji přečetly všechny dívky a ženy, které dosud vzdychaly touhou po těle Ivana Luptáka a teď se možná konečně nechají pozvat na šálek nevím čeho, od Josefa Chuchmy...