Podívej se, Janičko, jak je venku krásně!

Vlaky jsou teď pro nás, co rádi dojíždíme do zaměstnání, ještě větším zážitkem než před coronavirem. Jsou příjemně prázdné a my si rychle zvykli na klidnou a tichou samotu...

... kterou jsem si s požitkem znovu uvědomila, když jsem včera vstoupila do prostorného vagonu, plného prázdných sedaček, na kterých sem tam někdo seděl a vybrala si místo tak, aby kolem mě bylo dost prázdného prostoru. 

Přes uličku, o sedadlo dál, seděl u okna starší pán. Nevyhodnotila jsem ho, co se hluku týče, jako nebezpečného, spokojeně jsem se uvelebila, vydezinfikovala jsem si pečlivě ruce, vyměnila brýle na dálku za brýle na blízko a vytáhla jsem texty svých "vypravování nápovědy" pro posluchače pardubického rozhlasu. Potřebovala jsem si je pročíst a upravit, protože text, který napíšu například sem, a pak ho chci použít pro rozhlas, musím upravit, což mi potvrdí každý, kdo spolupracuje s rozhlasem.

Ten starší pán, který seděl přes uličku o sedadlo dál, byl opravdu tichý, na rozdíl od svého mobilu, který si jízdu vlakem užíval a dával nám hlasitě najevo svou přítomnost. Drnčel, ševelil, chvílemi něco říkal a tichý starší pán ho neustále konejšil. Budiž. Po deseti minutách jsem si na oba zvykla.

Ale pak se rozjuchanému mobilu podařila pro mě nepochopitelná věc - záměrně totiž nemám ve svém tlačítkovém mobilu internet - a spojil video rozhovorem staršího, tichého pána se stejně rozjuchanou mladší dámou, která po hlasitém uvítacím ceremoniálu začala staršímu tichému pánovi vypravovat, jak vezla mámu s tetou ke Vietnamcům na nákup, že nechápe, proč nejeli do Lidlu, ale že prej tenhle Vietnamec má lepší rajčata, ale jí se tam blbě parkuje, protože musí... blablablabla...

Starší tichý pán přerušil její monolog tím, že přiložil telefon k okénku vlaku.

"Podívej se, Janičko, jak je venku krásně."

Janička ale pokračovala dál v popisu svízelného parkování před Vietnamcem, a pán po necelé minutě, opět přiložil telefon k okénku vlaku.

"Podívej se, Janičko, jak je venku krásně."

Když během následujících pěti minut udělal totéž šestkrát, sbalila jsem si všechno do tašky, vstala jsem a vzala si z věšáku bundu. V tu chvíli jsem zachytila pohled starší dámy, která seděla přes dvě sedadla od staršího tichého pána, a ta zvedla oči v sloup a zakroutila naštvaně hlavou.

Když jsem odcházela do druhého vagonu, doprovázel mě hlas staršího tichého pána.

"Podívej se, Janičko, jak je venku krásně."

Měl pravdu. VENKU bylo opravdu krásně...