Můj vietnamský Ftipálek

S úsměvem jde všechno líp, to víme všichni. Úsměv pomáhá v různých, zdánlivě neřešitelných situacích, to víme také všichni, nicméně situace, ve které úsměv pomohl, mě zaskočila...

Večerka, kterou mám kousek od domu, nezachraňuje jenom mě, ale celé naše malé sídliště, protože nejbližší samoobsluha zavírá v 17. hodin a občas i dřív, podle toho, jak jsou prodavačky nemocné. Zachraňují nás vietnamští manželé kolem čtyřicítky s Ftipálkem, který je bratr manžela.

Když jsem jednou chtěla podat džus, na který jsem nedosáhla, Ftipálek vyskočil na bednu, džus mi podal, já poděkovala, jdu k pokladně a najednou cítím, že mám nákupní košík těžší. Koukám, a von mi tam Ftipálek s kamennou tváří strčil ještě jeden džus!

Oba jsme se rozesmáli, Ftipálek džus rychle vrátil zpátky do regálu a já naznačila rukou pohlavek.

„Uličníku!“

Uličnyku, opakoval po mně, oba jsme se zasmáli a smál se i jeho bratr u pokladny.

A takhle to bylo skoro pokaždé, když jsem tam přišla. Ftipálek si vždycky něco vymyslel a mně stačilo uvidět jeho kamennou tvář a už jsem byla ve střehu, co mi zase provede! Byly to takové naše úsměvné hrátky.

Před měsícem jsem tam šla v neděli dopoledne koupit brambory. Večerka byla plná „rozmazlenců“, kteří nechávají důležité nákupy na poslední chvíli, protože stejně jako já vědí, že nás „naše“ Večerka zachrání.

Dala jsem si do košíku brambory a šla se podívat ještě k mrazáku, za sebou jsem tušila Ftipálka, a když mě vzápětí chytil za paži, otočila jsem se na něj s úsměvem, co si na mě zase vymyslel.

Držel se za srdce, byl zpocený a tiše mi řekl, špatně. Je mi špatně. Trochu se zamotal a opřel se o druhý mrazák. Oči měl vyděšené a v obličeji byl takový… šedivý. Ve Večerce byl jenom on a u pokladny jeho švagrová, která se na mě dívala stejně vyděšeně.

„Špatně. Je mu špatně. Už ráno bylo špatně,“ řekla mi a já se jí zeptala, jestli mám zavolat sanitku. Rychle přikývla, ano, ano, zavolejte! Ano! Ano! Otočila jsem se na Ftipálka a řekla mu, že budu volat sanitku a on se sesunul po stěně mrazáku na zem.

Za několik vteřin začal dialog s paní ze záchranné služby, při kterém mi pomáhala švagrová Ftipálka, která stála pořád za pokladnou a obsluhovala zákazníky.

Kolik mu je? Asi pětatřicet. Ano, dýchá. Teď leží na zemi, sesunul se na zem, před chvílí ještě stál. Drží se za srdce. Ano, mluvil se mnou, říkal mi, že mu není dobře. Teď je při vědomí. Dýchá. Je zpocený. Drží se za hlavu. A za srdce. Ne, neomdlel. Ano, je pořád při vědomí. Dýchá. Ano, počkám tady než přijede záchranka. Budu čekat před Večerkou.

„Nemám si stoupnout před obchod, aby sem už nechodili lidi,“ zeptal se mě jeden zákazník, ale řekla jsem, že ne. Ftipálek ležel stranou a jeho švagrová zákazníky zvládala.

Když se ozvala na starém mostě houkačka záchranky, oddechla jsem si.

„Už jedou,“ řekla jsem švagrové, která se na mě pořád ustrašeně dívala a ta se rozzářila. Šla jsem ven na chodník a zamávala jsem na přijíždějící záchranku…

Oba muži ze záchranky byli sehraní a já jim přes švagrovou u pokladny odpovídala na otázky.

Bere nějaké prášky? Ne, nebere žádné prášky. Je očkovaný na covid? Ano, očkování na covid má. Byl třikrát očkovaný. Nepraštil se do hlavy? Neupadl? Neomdlel? Ne, ne, ne. Byl pořád byl při vědomí.

Chodila jsem od nich k pokladně a zpátky a v jednu chvíli mi švagrová něco říkala o telefonu a chtěla mi dávat sto korun. Mávla jsem rukou.

„Proboha?! Ne!“

Chvíli před tím, než Ftipálka odvezli, jsem šla domů s bramborami. Oknem jsem viděla, jak Ftipálka odváží a za chvíli přijel před Večerku jeho bratr. Oddychla jsem si, že tam jeho žena nebude sama.

Ptala jsem se na něj odpoledne, večer, druhý den i třetí. Zprávy byly potěšující. Od jeho bratra jsem dostala dvě bonboniéry, které nešly odmítnout.

A když jsem za pár dnů uviděla Ftipálka poprvé mezi regály, oba jsme se k sobě vrhli a objali se. Dlouho jsme se objímali.

Teď mě už zase zlobí. Například dneska jsem si dala do košíku jednu okurku, a než jsem došla k pokladně, měla jsem tam tři...

P.S.

Od té doby, a už to je měsíc, mě často napadne, že Ftipálkovi pomohlo to, že se spolu smějeme. Měl ke mně důvěru. Proto mi řekl, že mu není dobře, i když se ve Večerce od rána vystřídalo sto, dvě stě lidí. Možná bylo štěstí, že jsem tam v jedenáct hodin dopoledne šla pro brambory, které jsem nepotřebovala. Měla jsem uvařeno, ale chtěla jsem si dát venku cigárko, protože doma nekouřím...