Chlap zůstane chlapem i na vozejku...

...což jsem si připomněla koncem týdne v metru, když jsem z Hlaváku jela k Muzeu, odkud to mám do Činoheráku co by dup, a večer, když jsem jela z dlouhé zkoušky do Kolína, jsem si uvědomila, že blb zůstane blbem i ve vlaku.

Do metra na Hlavním nádraží nastupuju do prvních dveří prvního vagonu, protože u Muzea vystoupím hned o eskalátorů. Kousek ode mě čekal na metro mladý muž kolem pětatřiceti, oblečený v černém, a kdyby nebylo po deváté, tipla bych si, že jde o návštěvníka opery. Seděl na vozejku, nohy měl decentně přikryté plédem a koukal soustředěně do mobilu. 

Když metro přijelo, koukala jsem, jestli v prvním voze u prvních dveří není vozíčkář nebo kočárek, v případě, že ano, nastoupila bych druhými dveřmi, aby muž v černém měl více místa. Ale bylo tam volno, tak jsme souběžně s mužem v černém "došli" ke dveřím a já na vteřinu zaváhala, jestli mi nedá přednost. Ale nevnímal mě, zajel dovnitř, opět se zakoukal do mobilu a já se vrátila do léta 1997, do klimkovických lázní...

... Šla jsem před polednem na oběd a u dveří do široké chodby před jídelnami, jsem se střetla s vozíčkářem, který neměl nohy a nijak to nezakrýval. Na vozejku prostě seděla půlka chlapa. Zastavila jsem se, aby mohl projet přede mnou. I on se zastavil, rychle, ale decentně mě svékl pohledem a pak ukázal ke dveřím.

"Prosím!"

Zastyděla jsem se.

"Myslela jsem, že třeba pospícháte..."

"Chlap zůstane chlapem i na vozejku," odpověděl mi laskavě, znovu si mě prohlédl, já zčervenala, on si toho, samozřejmě, všiml a evidentně ho to potěšilo. Tak jsem před ním prošla a protože jídelnu ještě neotevřeli, sedla jsem si do křesla a chvíli jsme si, z očí do očí, povídali. Během té chvíle jsme se představili, pár věcí mi o sobě řekl on, pár já a pak jsme se domluvili, na které lavičce se odpoledne sejdeme a já s ním udělám rozhovor pro Nei - Report, protože Toníček, to bylo osvěžující erotické tsunami, a já z něho cítila tak intenzivní zájem o mě, jaký jsem nikdy předtím ani potom nezažila.

Zároveň mi bylo jasné, že je vynikající herec, který dokáže každou ženu přesvědčit, že jenom ona ho právě teď zajímá, což není nic proti ničemu, že?

Po obědě jsem poznala jeho manželku, po dětské obrně jako já a naše duše se políbily. Obě jsme věděly, že Toníčka máme zmáknutého.

Toníčkův život by byl na román, ale já o něm aspoň napsala povídku "Toníček", která vyšla v knize, Když se žena rozvede a udělala jsem s ním rozhovor pro Nei-Report. Byl červenec 1997 a Toníček na podzim téhož roku, během měsíce, zemřel na agresivní nádor v mozku.

Na to, jak mi dal přednost ve dveřích, nikdy nezapomenu a proto bych muži v černém přála, pokud je na vozejku uvázán trvale, aby brzy zvedl oči od mobilu, uvědomil si, že chĺap zůstává chlapem i na vozejku a pak už jenom sbíral plody svého chlapství.

A pokud je na vozejku přechodně, tak bych mu přála, až z něj sleze, ať přestane být hulvát a dává ženám přednost.

Když jsem večer jela do Kolína, sedla jsem si v kupé proti dvěma mužům, hned u dveří, na sedadlo pro ZTP. Jeden z mužů, který seděl proti mně, koukal do mobilu. Tlusťoch, který seděl u okna, po mně vyjel, ať si tam nesedám, že jsou to služební sedadla. Usmála jsem se.

"To je v pořádku. Mám služební průkaz."

Seděla jsem a přemýšlela, čím jsem ho popudila. Tím, že jsem nakoukla do kupé, pozdravila a zeptala se, jestli je tam volno?

Kašli na něj, blb zůstane blbem i ve vlaku, vyhodnotil situaci můj mozek, unavený po osmihodinové zkoušce v divadle a já ho poslechla.

Za deset minut otevřel Tlusťoch dokořán okno. Kupé se nepříjemně ochladilo, ale já si řekla, do Kolína to vydržím. Pásový opar je horší.

Tlusťoch, který seděl u okna, brzy zjistil, že udělal blbost a okno zavřel. Ale aby se jeho důstojnosti nic nedotklo, šel otevřít okno do chodby proti naším dveřím a tak to už zůstalo. Když přišel průvodčí, Tlusťoch napjatě sledoval, co mu ukazuju. Jízdenku. InKartu, A legitimaci ZTP.

Pak telefonoval a já se dozvěděla, že jede do... ne, neprozradím, kam, protože to městečko mám ráda.