Vánoční dárek s únorovou tečkou

Možná to znáte. Někdo vás nepříjemně překvapí a ne jednou, a vy se s ním furt scházíte, sice ne často a maximálně na kafe, ale scházíte, jako byste čekali, až se stane něco, co tenhle podivný vztah ukončí.

S Karlou jsem se poznala před čtyřiceti lety. Měly jsme tehdy stejný problém a ten nás sblížil, protože jinak jsme k sobě měly daleko a nebýt toho problému, my dvě bychom se nikdy dohromady nedaly.

Byla arogantní, všechno věděla nejlépe, kritizovala, nechválila a já si říkala, holka,v divadle by sis s touhle povahou nevrzla!

Možná proto mě zajímala a musím se přiznat, že mě několikrát inspirovala a objevila se v mých povídkách nebo fejetonech. Nevím, jestli to četla a poznala se, protože se mnou nikdy o mém psaní nemluvila, a když jsem jí někdy dala časopis, kde jsem něco měla, a řekla jí, že ho nechci vracet, ať si ho nechá, příště mi ho vrátila a s mírným pohrdáním řekla, nic moc, už jsem od tebe četla lepší. 

Podobným způsobem okomentovala i Činoherní klub.

"A jak ses tam dostala," zeptala se s úsměškem, když jsem jí začátkem devadesátých let řekla, kde budu napovídat. 

"Potřebujou nápovědu a já mám pětadvacetiletou praxi nápovědy z kolínského divadla. A napovídat umím," odpověděla jsem jí a ona se usmála.

"A co asi měli dělat, když nikoho jiného nesehnali."

No... tak to byla Karla.

Ale inspirovala mě, to je pravda. A bavilo mě, jak se mě pořád snažila urážet. A ještě víc mě bavilo, pozorovat ji a vidět, jak ji štve, že mi to nevadí.

Možná jsem se s ní několikrát za rok scházela jenom proto, že jsem byla zvědavá, jak tohle naše scházení skonči. A řeknu vám, skončilo parádně! To bych nevymyslela!

V prosinci jsem byla jako nápověda pozvaná do Víkendové snídaně na NOVĚ. Zlomyslně jsem jí zavolala a řekla jí to.

"Jestli nezapomenu, tak se na to podívám," řekla svým typickým pohrdavým tónem a já se musela smát. Věděla jsem stoprocentně, že se dívat bude a také jsem věděla, že mi o tom řekne něco jako, a kdo jim odřekl účast, že si vzpomněli na tebe?

V týdnu před Vánoci jsme se sešly na kafi, já jí přinesla časopis, kde mi právě vyšla povídka a ona mi podala dárkovou taštičku s nějakou lahvičkou. Poděkovala jsem a zeptala se, co to je.

"To je na vlasy," odpověděla. "Na výživu vlasů. Musím tě totiž sprdnout za tu sobotu, jak jsi byla v televizi." A je to tady, řekla jsem si pobaveně.

"Tak povídej!"

"Tys měla ty vlasy tak divně červený, na to se nedalo koukat, jak to bylo nepřirozený..." Přerušila jsem ji.

"To je věc osvětlovačů, Karlo. Tahle tvoje kritika za mnou nejde! Já přece nemůžu ovlivnit, jak budou moje vlasy vypadat, když mě nasvítí reflektory." Ale to už vstala, ukázala na časopis a jako vždycky se zeptala, chceš to vrátit?

"Ne, nechci to vracet," odpověděla jsem, Karla strčila časopis do kabelky, pak jsme se obě oblékly a před kavárnou se rozloučily.

Doma jsem zjistila, že lahvička na výživu vlasů není tak úplně plná. Byla už otevřená a použitá. Myslíte, že jsem se divila, že mi Karla dala něco otevřeného a použitého? Nedivila. Víte, dá se to pochopit.

Občas se mi stane, že si koupím parfém nebo krém, a když ho otevřu, nelíbí se mi, a nabídnu ho, samozřejmě zadarmo, kamarádkám kolem sebe s tím, že jsem ho už otevřela.

To, že mi to Karla neřekla, mě nepřekvapilo, ale překvapilo mě něco jiného. 

Když jsem si tu lahvičku prohlížela, našla jsem upozornění, aby se obsah spotřeboval do července 2005.