Babička a vajíčka

Rozhlédla jsem se po supermarketu. Potřebovala jsem podat šampon, ale prodavačka nikde. Jenom nějaký chlap stál kousek ode mě jako tvrdé Y, a koukal. „Mohl byste…“

Rozzářil se a šampon mi rychle podal.
„Omlouvám se, že jsem stál jako tvrdé Y, ale četl jsem, že postižení nemají rádi, když jim zdraví vnucují pomoc, tak…“

Tvrdé Y?! Tomu se říká dokonalý souzvuk myšlenek! Něco takového se mi stalo poprvé v životě! Bylo to jako v knihách, bez kterých bych nemohla být, protože mi nahrazovaly všechno, co jsem nemohla dělat. Od pěti let jsem totiž na vozíku. Jsem taková malá vodní víla! Od pasu nahoru rusovláska s dlouhými, kudrnatými vlasy, ale místo nohou mám hadráky jako dítě.

No co, nikdo není dokonalý! Byla jsem se svým životem spokojená. Měla jsem velkou rodinu, a i když jsem už rok bydlela jinde, ráda jsem se domů vracela. Všichni příbuzní bydleli v jedné vesnici a ti, co se tam nevešli, bydleli v okolí.

Odmalička jsem byla během školního roku v ozdravovnách, kde jsem chodila do školy, a i když jsem se většinou pohybovala mezi více či méně postiženými, a kluci, se kterými jsem později chodila, byli také více či méně postižení, měla jsem spoustu kamarádů i mezi zdravými.

Tvrdé Y se mi strašně líbilo. Zdálo se, že je dokonce i zdravé! Babička by se zbláznila radostí, kdybych jí ho přivezla ukázat! Se zdravým klukem jsem totiž nikdy nechodila a ona si to strašně přála.

„Najdi si, Haničko, zdravého manžela! Ten tě bude na rukou nosit!“

To mi říkala odmalička a mně se její přání líbilo. Panečku, kdyby mě chtěl můj milý nosit na rukou, to by bylo! To by bylo…

… Pořád stál kousek ode mě. Nesmím si ho nechat zmizet u pokladny! Nesmím! Koketně jsem hodila hlavou. Věděla jsem, že se mi vlasy rozletí kolem hlavy. Ráno jsem si je totiž myla! Byly hebké, lesklé, voňavé! Tu vůni určitě ucítí!

Mohlo mu být třicet, vysoký byl akorát, ani malý ani velký. Trošičku se mu dělalo bříško, takové roztomilé minibříško, které se zrovna teď pokouší zatáhnout!

Vypadá jako Marek Taclík, napadlo mě. Kvůli němu jsem byla v Činoherním klubu už šestkrát na Osiřelém západu. Ale výborný tam byl i Jaromír Dulava, co hraje jeho bratra a Michal Pavlata taky… ale Mareček byl boží!

Celý Mareček, rozněžnila jsem se a usmála se na něj ještě víc a on se také usmál a na pravé tváři se mu udělal dolíček! Měl hnědé, kudrnaté vlasy, vepředu trochu řídké, brzy s nimi začne mít problémy, ale to mi nevadí, táta má taky málo vlasů, a jak mu to sluší, a je hezky oblečený, džíny a košilku, strašně se mi líbí chlapi, co nosí košile…

Víte, co patří k mým nejkrásnějším snům?

Představuju si, že vedle mě leží muž. Spí a já mu pomalu rozepínám košili. Jeden knoflíček po druhém, od shora dolů…
„Není vám dobře?“ Otevřela jsem oči a uviděla jeho obličej kousek od svého. „Je vám něco?“

Prohlížela jsem si ho zblízka a bylo mi tak dobře, že bych nejradši spokojeností předla!

„Nic mi není. Strašně se mi líbíte, tak jsem se trochu zasnila…“ Překvapeně se postavil a začal se prohlížet.

„Já se vám líbím? Děláte si legraci? Proč se vám líbím?“ Snažil se zase zatáhnout bříško a já se rozesmála.

„Proč? Máte krásný dolíček! Tady!“ Ukázala jsem na jeho tvář a on se ke mně znovu sehnul. Jemně jsem se dotkla dolíčku a on vzal pramen mých vlasů a začal si ho navíjet na prst.

„A vy zase máte krásné vlasy…“

Ucítila jsem vlnu vzrušení a mohla bych přísahat, že přišla zezdola! Projela nehybnýma nohama! Prohnala se mi celým tělem a vracela se… Vracela!

Nastěhoval se ke mně hned ten den. Bydlel v malém bytě na druhém konci Prahy, s bývalou ženou a s jejím novým manželem. Uvažoval o tom, že časem odejde z Prahy a najde si někde něco s bytem, ale práci měl dobrou, tak to zatím neřešil. Neměl moc věcí. Jeli jsme třikrát a byl přestěhovaný.

Byl můj.

Měla jsem bezbariérový byt, vzdušný, nepřeplácaný nábytkem, s velkým balkonem, kde jsem měla plno kytek. Byla jsem tady šťastná, protože jsem do dnešního dne netušila, že v mé široké posteli chybí Petr…

Když jsem přišla z koupelny, vstal a šel nahý ke mně. Dívala jsem se mu do tváře, protože jsem se styděla podívat se jinam, ale když mě zvedl z vozíku a přitiskl k sobě, ucítila jsem, jak hodně je vzrušený…

Týden jsme nevylezli z postele! Petr si vzal dovolenou a já si užívala poslední prázdniny po maturitě. Můj byt se změnil v ráj. Když jsme konečně z postele vylezli, naložila jsem ho do auta a jela ho představit domů. Všichni z něj byli nadšení a já byla poprvé v životě stoprocentně šťastná.

Poprvé v životě jsem nelitovala toho, že jsem na vozíku! Kdybych nebyla, nenosil by mě můj Petr v náručí! Nikdo se nedivil, když jsme oznámili, že se budeme za měsíc brát. Nebylo proč čekat. Petr mi nahrazoval nohy a já mu dávala lásku, kterou u své bývalé ženy nepoznal.

Na svatbě byli všichni příbuzní. Každý chtěl vidět, jak se jejich Hanička vdává.

„Ten chlap přece nemůže bejt anděl,“ kroutil nad námi hlavou nechápavě prastrýc Ludva, bratr babičky a ta mu dala herdu do zad, jak se sluší na starší sestru. Pětasedmdesátiletý Ludva se zapotácel a vytřeštěně se na ni podíval.

„To máš za to,“ utrousila babička, natřásla si širokou černou sukni se spodničkou a odcházela.

„Za co, proboha,“ zakvílel Ludva a s bolestným výrazem si mi postěžoval. „Vona mi snad vodrazila ledviny!“ Babička po něm přes rameno hodila odpověď.

„Za co? Za pochybnosti!“

A tak od té chvíle už radši nikdo nepochyboval. Můj Petr byl anděl.

Uběhl rok. Během té doby přišel Petr o práci, a já si naopak práci našla. Zavolali mi z ekonomické školy, kde jsem maturovala a dali mi kontakt na firmu, která potřebovala sekretářku.

Manželka majitele firmy byla také vozíčkářka a oba měli pro postižené lidi pochopení. Vytvořili mi pracovní podmínky, o jakých se mi nesnilo. Dostala jsem notebook, mobil, jezdila jsem na služební cesty, brali mě na večeře se zákazníky…

A tehdy se anděl začal měnit v ďábla. Bylo to… bylo to ošklivé. Styděla jsem se jezdit domů. Modřiny na rukou bych tam totiž neschovala. Po dvou měsících se babička vzbouřila, zavolala nám a vynadala. Tak jsme v sobotu dopoledne přijeli. Po obědě si mě babička odvedla do zahrady, sedla si na lavičku a přísně na mě kývla.

„Tak co se děje?“ Vytřeštěně jsem se na ni podívala a pak jsem se rozbrečela.

„Babi… babi… já se chci rozvést!“ Zkameněla a koukala na mě bez mrknutí oka. „Babi… on se strašně změnil! Je na mě sprostý! Hrubý! Nadává mi! Ponižuje! Nelíbí se mu nic, co udělám!“

Čekala jsem, že mě babička obejme, ale ona se ani nepohnula.

„Ty sis něco začala s tím svým šéfem, Hanko?“

„Ne, babi… Petr na něho sice žárlí… pořád mi ho předhazuje… ale nevěrná mu nejsem. Prostě mu najednou na mně všechno vadí! A nejvíc to, že on, zdravý, je nezaměstnaný a já, mrzák, mám práci. Babi… to už není anděl…“

Nevěřila mi. Nikdo mi nevěřil. Všichni byli na jeho straně. Nakonec podal žádost o rozvod Petr a to všechny utvrdilo v tom, že za všechno můžu já.

„Babi, když jsem mu řekla, že podám žádost o rozvod, řekl, že to nepřipadá v úvahu, aby se s ním rozvedla vozíčkářka! Proto podal žádost on…“ Snažila jsem se babičce říct i jiné věci, ale nechtěla nic slyšet. Věděla jsem proč. Zdravý anděl, který mě nosil na rukou, se ode mě vzdaloval…

Rozvedli jsme se. Petr se odstěhoval. Našel si práci i jinou ženu.

Jednou jsem měla auto v opravně, tak mě k našim přivezla kamarádka, ale zavolali ji z práce a musela se nečekaně vrátit do Prahy.

„Poprosím šéfa, aby pro mě dojel,“ uklidnila jsem ji, když si dělala starosti, jak se dostanu zpátky, ale babička mě zaskočila.

„Nikoho prosit nebudeš! Přijede pro tebe Petr. Teď jsem mu volala, jestli nemá čas. Byl rád, že jsem mu zavolala. Za chvíli je tady.“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že nás babička chce dát znovu dohromady. Nevymlouvala jsem jí to. Po rozvodu jsem už jenom mlčela. Kdybych jim řekla, že jsem byla psychicky i fyzicky týraná žena, nevěřili by mi. Petr se totiž před nimi do poslední chvíle choval jako anděl… Hajzl.

Když za hodinu přijel, se slzami v očích se se všemi vítal. Špinil mi můj domov! Chtěla jsem, aby odtud co nejdřív zmizel, tak jsem se sbalila, sedla si na místo vedle řidiče a rychle jsem se rozloučila.

„Za týden mě tu zase máte. Tentokrát už přijedu svým autem! Je to nejjistější!“ Petr se na mě usmál.

„Stačí říct, Haničko, a já tě domů kdykoli odvezu a zase tě přivezu. A rád!“ Babička dojatě polkla a kývla bradou na plato vajíček, které držela před sebou.

„Péťánku, vždycky jsi měl rád míchaná vajíčka! Tak tady jsem ti ji pár připravila! Za to, že jsi dojel pro naši Haničku! Kam si je dáš?“ Petr se dojetím málem rozbrečel, chvějícím hlasem babičce poděkoval a pak ukázal přede mě.

„Dám to semhle…“ Udiveně jsem se na něho podívala.

„Tam mám přece nohy!“

Sladce se usmál.

„Ale Haničko… ty přece nemáš nohy!“

Když za chvíli odjížděl, beze mě, měl svoje milovaná vajíčka až za ušima.

„A to může být rád, že jsem neměla v ruce nůž,“ prohlásila spokojeně babička a konečně mě po několika měsících objala…

P. S.

Povídka je z mé knihy, KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, která vyšla v roce 2008.

Vzpomněla jsem si na ni včera, když mi druhý manžel Haničky, poslal velikonoční fotografii jejich tří nádherných dětí.

Moc bych si přála, aby tahle povídka, která je napsaná podle skutečného příběhu mé kamarádky M., kterou jsem poznala v roce 1995 v klimkovických lázních, byla povzbuzením pro všechny ženy, které zatím nemají dost odvahy na to, aby změnily svůj život.

Holky, jděte do toho!