Jdi do svého pokoje!

Dokázali byste spočítat, kolikrát jste tento rozkaz od svých rodičů slyšeli? Navíc zdůrazněný slovem – okamžitě? A doplněný upřesňující vsuvkou - a do večera tě nechci vidět?

Mnoho z vás si teď řekne, a kdo to měl počítat?! Vždyť to bylo u nás doma, slyšet pořád! Souhlasím, ale určitě mi dáte za pravdu, že tento rozkaz byl oboustranně úlevný. Rodiče si oddechli, že mají na chvíli od svých dětí klid, a děti si oddechly také a s radostí se „uklidily“ do klidu a svobody, který jim jejich pokoj skýtal – pokud ovšem z okna neviděly na kamarádku či kamaráda, který na ně marně čekal u protějšího domu – podotýkám, že vzpomínám na dobu, kdy nebyly mobily, takže nešlo poslat esemesku, promiň, nikam nejdu.

Mí rodiče nepocházeli z rodin, kde by děti měly svůj pokoj. Maminka (ročník 1922), měla tři sestry a bratra, a táta (ročník 1921), měl sestru a bratra. Jejich rodiny žily v bytech, kde byla většinou kuchyň, kde se všichni scházeli a velká ložnice, kde všichni spali.

Náš byt, kde jsem se v roce 1950 narodila, měl velkou obývací ložnici, ze které se šlo do pokoje, který sice neměl okna, ale zato měl velký světlík, který nám, dětem, v padesátých letech rozvíjel fantazii – to když od sousedů nad námi, starších manželů, bylo slyšet ledacos, včetně hlasitého hořekování pána, které se ozývalo ze světlíku v poledne.

„Zas ten hrášek, Maruško?! Zas ten hrášek?!“

Z pokoje se světlíkem se šlo do kuchyně, kde jsme se všichni a rádi, scházeli. Kuchyň měla okna na pavlač, stejně jako pokoj, který byl vedle.

Měla jsem o dva roky staršího bratra Káju, se kterým jsme si v mých pěti letech, vybrali v našem bytě, každý svůj pokoj. Můj pokoj byl ten se světlíkem, protože byl pro mě, díky sousedům, barvitější a bratrův pokoj byl ten za kuchyní, s okny na pavlač. Pravidelně jsme si své pokoje měnili a iniciátorem výměny jsem byla vždy já.

Dodnes nechápu, proč se Kája pokaždé nechal zmanipulovat a na výměnu přistoupil, když věděl, že se za několik hodin bude stěhovat zpátky, nicméně každá výměna začala tím, že jsem Kájovi předestřela výhody svého pokoje se světlíkem, Kája mi uvěřil, přenesli jsme si přes kuchyň v sourozenecké shodě své hračky a zabydleli se v pokoji toho druhého.

Maminka naše stěhování klidně sledovala od vaření, protože věděla, že bude mít od nás na několik hodin, pokoj. Měla pravdu. Dvě, tři hodiny, byl opravdu klid. Potom se mi zastesklo po mém světlíku, šla jsem tedy do svého původního pokoje a nekompromisně jsem Kájovi řekla, ať se odstěhuje, že chci svůj pokoj zpátky a začala jsem ze svého původního pokoje házet přes kuchyň a přes maminku, ke dveřím jeho pokoje u pavlače, jeho hračky. Kája běžel do svého původního pokoje, a také začal přes kuchyň a přes maminku, házet moje hračky ke dveřím mého, znovu získaného pokoje.

Jednou se mi zdálo, že je stěhování pomalé a hodila jsem přes kuchyň i nůžky, které se Kájovi zabodly do lýtka. Maminka na nás vzala vařečku a potom i deštník, její oblíbený trestající nástroj, který se jí opět, jako už několikrát, o nás podařilo zlomit. A do toho přišel z práce táta...

Jestli si myslíte, že incidentem s nůžkami naše stěhování skončilo, mýlíte se. Stěhovali jsme se s Kájou ještě dalších pět let. A díky našemu stěhování, nám maminka nikdy neřekla, jdi do svého pokoje, protože si nikdy nebyla jistá, který pokoj je právě v tuto chvíli, náš...