Kdyby náš autobus byl loď, jdeme ke dnu!
Každá žena táhla dvě tašky plné jídla, a tak není divu, že nastupovaly do autobusu s funěním a těžce dosedaly na sedadla. Ošklivé nebyly, když jsem některým v duchu umazala dvacet - třicet kilogramů, měla jsem v tu chvíli před sebou nádherné, plnoštíhlé ženy, kterým by řidič autobusu, kdyby na něj zamávaly mimo autobusovou zastávku, určitě zastavil a ještě by jim pomohl s taškami…
Byly to ženy různého věku, nejmladší mluvila o závěrečných zkouškách, a klepaly se jí přitom špeky po celém těle a nejstarší byla jedna moje známá, která se do autobusu vkulila na nádraží.
Tak tebe ráda nevidím, pomyslela jsem si. Naposledy jsme se potkaly v lednu. Pár dnů před tím jsem si koupila v Poděbradech, kde jsem byla na besedě, nádhernou bundu. Je dlouhá, má kapuci, na rukávech stejné náplety, z jakých je i límec, je zajímavě vrstvená a barvu má jako moje vlasy. Světle i tmavě šedivou. Zamilovala jsem se do ní, sotva jsem ji uviděla, a neodmilovala jsem se, ani když jsem si přečetla cenu…
A víte, co mi tahle známá řekla, když mě v té bundě v lednu potkala?
„To sis musela vzít pod tu bundu svetr, co? Abys nastavila ty krátké rukávy…“
Kdo urazí moji bundu, kterou jsem si za takové peníze ve svém životě koupila poprvé, urazí i mě, řekla jsem si a naštvaně jsem se ohradila.
„Myslíš, že si koupím za šest tisíc bundu s krátkými rukávy? Ty náplety k ní patří…“
A teď se tahle ženská kolébala autobusem, a když mě uviděla, kecla si na vedlejší sedadlo. Zatímco si rovnala na klíně tašky, vzpomněla jsem si, jak před několika lety zhubla, doslova se ze své metrákové slupky vyloupla, vypadala úžasně, pořídila si nový šatník, a když jsem ji potkávala ve městě, vznášela se!
Řeknu jí, že už je zase tlustá jako prase! Řeknu jí to! Rozčílením se mi roztlouklo srdce, a aby to se mnou neseklo, vypálila jsem to na ni radši hned.
„Koukám, že jsi zase ztloustla, co?“
Tak. To máš za ty krátký rukávy! Ale s ní můj útok ani nehnul.
„Ani nemluv! Mám na sebe vztek! Mám všechno zpátky! A ještě mám o pět kilo víc!“
„Na hubnutí se musí hlavou,“ poučila jsem ji. „Já přibrala za dva roky osm kilo a mám pět dole! Za dva měsíce a bez hladu.“
Ani tohle s ní nehnulo! Nezajímalo ji to! Nezeptala se, jak jsem to udělala! Nic.
„To chce vůli a tu já nemám,“ ucedila, vytáhla z tašky rohlík a zakousla se do něj.
„Dcera mého nakladatele přeložila z polštiny knihu, Je možné žít 150 let?, a v lednu mě poprosila, abych to po ní jako první přečetla a udělala korektury. Ta kniha je o tom, že když jíme nezdravě, nemůžeme se divit, že jsme nemocní a brzy umíráme. V životě jsem podobné knihy nečetla, a jak jsem tuhle musela číst řádek po řádku, v hlavě se mi to samo srovnalo a například jsem ze dne na den přestala jíst bílé pečivo.“
Pořád ji to nezajímalo. Nezeptala se mě, co tedy jím, nezeptala se mě na tu knížku, a proč se nezeptala? Protože je jí v těch jejích upocených kilech navíc dobře, odpověděla jsem si. Sakra, to by v tom byl čert, aby nezabrala!
„Napsal ji profesor Michał Tombak a napsal ji tak, že jsem si zapamatovala každé slovo! Když budete jíst nezdravě, v tlustém střevě se vám budou hromadit toxiny a ty se vám krví dostanou do celého těla a máte na rakovinu zaděláno…“
Ušklíbla se.
„No, vidíš, jak budeš zdravá!“
Když jsem za chvíli z autobusu, který mi připomínal přetíženou loď, co se za chvíli potopí, vystoupila, říkala jsem si, kdy se v té mé tlusté známé a v ostatních tlustých ženách zlomí jakákoli snaha o to, shodit aspoň pár kil? Kdy to vzdají? Kdy přestanou mít zájem o to, jak vypadají, a schovají svá kila do blůz a svetrů, které připomínají cirkusové šapitó? Kdy se definitivně přestanou mít rády a dobrovolně nastoupí na loď, která se s nimi možná potopí dřív než si myslí…
Irena Fuchsová
To tedy nechci. Jsou trapný...
... řekla dívka v autobuse, když jsem si k ní přisedla a zeptala se, jestli nechce, aby si k ní sedl některý ze tří kluků, kteří se po ní otáčeli ze sedadel o kus dál. Pohrdavě se usmála. „To tedy nechci. Jsou trapný...“
Irena Fuchsová
Setkání v metru
Byla jsem -náctiletá, když jsem se dočetla, že každý máme na světě své dvojče. Někoho, kdo je jako my. Někoho, o kom budeme na první pohled vědět, že je to on. S kým si budeme rozumět beze slov. Pokud se potkáme. A my se potkali.
Irena Fuchsová
Můj život s Kukurou
V květnu 2011 se měla začít v Činoherním klubu zkoušet hra Kukura, ve které Juraj bilancuje svůj život. Těšila jsem se, protože ji napsal Martin Čičvák, který ji měl i režírovat. Jsem v ČK jedna nápověda, napovídat tedy budu já.
Irena Fuchsová
Kolínské ráno s kanalizací
Když jsem dneska nastoupila na Zálabí do autobusu, kterým jezdím na nádraží, netušila jsem, co mě čeká. Autobus se rozjel a já vzápětí zaregistrovala, že vzadu telefonuje "kanalizace". Nebyla to žena. Byla to kanalizace.
Irena Fuchsová
Emília Vášáryová a Petr Nárožný
Pokaždé, když vidím v televizi Emílii Vášáryovou, vzpomenu si, jak jsme na podzim v roce 2000 zkoušeli v Činoherním klubu hru, Návrat do pouště, kde paní Milka, jak jsme jí všichni říkali, hrála sestru Petra Nárožného.
Irena Fuchsová
Konec únorové tečky
Můj předcházející blog, Vánoční dárek s únorovou tečkou, má ještě jednu tečku. Dost lidí se mě ptalo, jak to s Karlou, která mi dala před Vánoci "dárek" s datem spotřeby do července 2005, dopadlo. Jak? Před týdnem mi zavolala.
Irena Fuchsová
Vánoční dárek s únorovou tečkou
Možná to znáte. Někdo vás nepříjemně překvapí a ne jednou, a vy se s ním furt scházíte, sice ne často a maximálně na kafe, ale scházíte, jako byste čekali, až se stane něco, co tenhle podivný vztah ukončí.
Irena Fuchsová
Znají ho všichni herci a všechny herečky...
... nemusím nikoho z herců jmenovat, protože ho znají fakt všichni! Poznali ho v různých podobách, v různých situacích, ale nejde o to, jak a kde ho poznali, protože i když herci a herečky nejsou stejní, hlad je stejný u každého.
Irena Fuchsová
Chci být úspěšný! Bohatý! Známý!
Seděla jsem ve vagoně, který měl velkoprostorové uspořádání. V takovém vagonu nejsou kupé, ale sedadla za sebou, nebo proti sobě. Když se přes uličku ozvala tahle hláška, prostě jsem se tam musela podívat!
Irena Fuchsová
A cos po čtyřiceti letech čekala?! Že to uklidím?!
Řekla bych, že chlapi se zastavují na ulici s kamarády víc než ženy. Ale když se sejdou tři ženské a jedné z nich se náhodou podaří nahodit téma, které zajímá i ostatní, kam se na ně chlapi hrabou!
Irena Fuchsová
Když nemůžeš, tak přidej!
Nevím, kde se to ve mně bere. Přijedu z Činoherního klubu do Kolína, nakoupím, sotva lezu, táhnu domů těžkou tašku přes starý most na Zálabí a pak potkám smutného kamaráda a musím se s ním zastavit a zeptat se ho, co mu je...
Irena Fuchsová
Jak po mně moji mrtví hází šišky
Když jdu na kolínský hřbitov, jdu domů. Jako malá jsem měla pocit, že kolem sebe slyším hlasy, mluvilo na mě víc lidí, jeden přes druhého. Teď už sice moji mrtví nejsou tak sdílní, ale občas zakopnu nebo na mě hodí šišku...
Irena Fuchsová
Když se některé mobily hárají...
... zcela logicky se jimi jejich majitelky stávají maximálně posedlé a nejraději by se od nich na vteřinu nehnuly! Nezajímá je nic jiného, než hárající mobil, stejně jako chudáka psa nezajímá nic jiného než fena, která se hárá.
Irena Fuchsová
Jak si useknout ruku
Není těžké si ji useknout. Je to rozhodnutí v setině vteřiny, ve které pochopíte, že už nemůžete udělat nic jiného, než seknout! Samozřejmě, když si ji useknete, trvá minimálně rok, než se z toho vzpamatujete, ale stojí to za to.
Irena Fuchsová
Co všechno nesmíte
Nesmíte mít svatbu v květnu, protože nevěsta v létě umře. Nesmíte stříhat nehty miminku! Rok mu je okusujte a až po roce stříhejte! A nesmíte chodit s miminkem na hřbitov! Nechoďte tam, dokud mu nebude rok!
Irena Fuchsová
Eva Audolenská
Eva. Moje velká kamarádka, o třináct let starší. Obě kolíňačky. Obě divadelnice. Bydlely jsme kousek od sebe. Já bydlela vedle spořitelny z jedné strany, a Eva vedle spořitelny ze strany druhé. Věděly jsme o sobě všechno. Všechno.
Irena Fuchsová
Letí Šíp Kolínem a poklepávači kladívky
Někdy se to tak hezky sejde. Ráno písnička v rádiu a večer reportáž v televizi a mám blog! Aha, to je za odměnu, napadlo mě. Dneska jsem totiž byla mimoděk laskavá, ale až teď večer mi došlo, že jsem asi dotyčným udělala radost...
Irena Fuchsová
Chlap zůstane chlapem i na vozejku...
...což jsem si připomněla koncem týdne v metru, když jsem z Hlaváku jela k Muzeu, odkud to mám do Činoheráku co by dup, a večer, když jsem jela z dlouhé zkoušky do Kolína, jsem si uvědomila, že blb zůstane blbem i ve vlaku.
Irena Fuchsová
Absťák po divadle
Jsou divadelní prázdniny, které mám každé léto od roku 1968, tak se nedivím, že mám po divadle absťák a čtu si divadelní vejšplechty z Činoherního klubu, kde jsem od roku 1994. A objevila jsem doslova poklady!
Irena Fuchsová
Smíšená manželství nedělají dobrotu
Tohle mi řekla během povídání o všem možném, dcera mé kamarádky. Je rozvedená a pět let žije se svojí přítelkyní. Dá se tedy předpokládat, že ví, o čem mluví. A když jsem o tom později přemýšlela, musela jsem jí dát za pravdu.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 747
- Celková karma 29,88
- Průměrná čtenost 2342x
Seznam rubrik
Oblíbené stránky
- Činoherní klub
- Moje rodné město
- Moje knihy
- 17.6.2005 Uvolněte se, prosím!
- Facebook mě už taky dostal...
- Pošta pre teba - 10.3.2012
- Beseda v Klimkovicích
- Moje webovky
- Fuchsová s cigaretou
- Kde vydávám
- Rozhovor na konci roku 2013
- Tady ráda brouzdám
- Návštěva v mé pracovně
- Moje e-knihy
- Fuchsová na růžovém slonu
- Moje první kniha pro děti
Co právě poslouchám
- Irenu Fuchsovou na ČRo
- Nový rok 2014 a spisovatelky
- Když Richard Gere (Bedřich Mašek) zpívá
- I. Fuchsová 3. dubna 2014
- Když vypráví nápověda