MÓDNÍ SALON K. UNDA

Voňavé teplo na konci dlouhých nahých nohou mých tří tet a voňavé teplo na konci dlouhých nahých nohou mé maminky - to byla moje první vzpomínka z dětství. Asi i před tím bylo voňavé teplo na konci dlouhých nahých nohou mých tří tet a voňavé teplo na konci dlouhých nahých nohou mé maminky, jenom jsem si neuvědomoval ten protivný zvonek.

Ten zvonek patřil do období zmatku a smutku. Tím zvonkem to všechno začalo.

Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!

Takhle protivně, dlouze a vytrvale zvonil ten, který mohl za všechno, co přišlo potom a vzalo mi voňavé teplo na konci dlouhých nahých nohou mých tří tet a voňavé teplo na konci dlouhých nahých nohou mé maminky.

Byly mi necelé čtyři roky, když jsem ten zvonek uslyšel poprvé. Zdálo se mi, že zvoní pořád. A teta, byla to Anička, se pohnula a já se probudil. Cítil jsem její teplo a vůni na konci jejich dlouhých nohou a nechtělo se mi otevřít oči. Říkal jsem si, když je neotevřu, zvonek přestane a sen bude pokračovat.

Co se mi zdálo?

Byl to pořád stejný sen. Jsem v růžové cukrové vatě, sedím v teple cukrového obláčku a prokusuju se růžovou cukrovou vatou ven.

Měl jsem maminku a tři tety, její sestry. Všechno jsem dostával čtyřikrát. Voňavé teplo na konci dlouhých nahých nohou i růžovou cukrovou vatu.

Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!

Anička chtěla vstát a lehce mi odsunula hlavu z místa pod jejím bříškem. Tam jsem spával nejraději. V chlupaté prohlubince pod bříškem.

Maminka a tety daly své dlouhé nahé nohy tak, abych si mohl mezi ně lehnout a položit si hlavu na chlupatou prohlubinku pod bříškem, na konci dlouhých nahých nohou. Tety i maminka mě hladily ve vláskách a já byl za chvilinku po tom, co jsem zavřel oči, uprostřed růžové sladké vaty a mohl se začít prokousávat...

Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!

Pořád zvonil.

Anička vstala a tiše zavolala vedle do kuchyně, kde teta Eva něco pekla. Pořád něco dobrého pekla. Vonělo to až sem, do růžového pokoje a možná že i tahle každodenní vůně z kuchyně ve mně evokovala můj každodenní sen o sladké růžové vatě...

Už tehdy jsem si sen o sladké růžové vatě uměl vysvětlit. Růžové vatě jsem rozuměl. 

Eva ke mně přišla z kuchyně a chtěla vystřídat Aničku. Nelíbilo se mi to. Nepamatoval jsem si, že by se někdy něco podobného stalo. Abych se neprokousal růžovou vatou a nevykoukl z ní do růžova vyspaný.          

Začal jsem plakat. Prý jsem nikdy před tím neplakal. Přiběhla maminka i teta Karla.

Anička šla otevřít, protože Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!, to byl její zákazník, to byl pán. 

K nám nechodily žádné paní, k nám chodili jenom páni, protože maminka a tety šily pánské šaty. Anička si pána odvedla na zkoušku jeho šatů do přízemí, do dílny, kam jsem nesměl. Šilo se tam a všude po zemi bylo prý plno špendlíků a byly tam jehly a nůžky a maminka s tetami se bály, že by mě neuhlídaly a že bych mohl něco spolknout nebo se o něco zranit.

Na našem domě, nad vchodovými dveřmi, visel nápis: MÓDNÍ SALON K. UNDA. Dědeček, Karel Und, byl nejlepší krejčí ve městě, který šil jenom pro dámy. Maminka s tetami se u něho vyučily, všechno se naučily, a když dědeček zemřel - bylo to ještě před tím, než jsem se narodil, tety s maminkou vedly dál dědečkův salon, ale už šily jenom pro pány. Firma na domě zůstala stejná.

MÓDNÍ SALON K. UNDA.

Babička umřela, když se narodila teta Karla. Dědeček chtěl strašně syna a tak se po třech dcerách narodila Karla a babička umřela. Ani tatínka jsem neměl, můj tatínek také umřel, než jsem se narodil. Proto byla moje maminka, slečna Undová. I tety byly slečny Undovy.

Možná proto, že moje narození poznamenala smrt dědečka a mého tatínka- smrt babičky ne, ta umřela při Karličce před dvaceti lety- možná proto jsem se měl od narození tak, jako bych byl pořád v růžové sladké vatě, o které se mi zdálo, když jsem cítil voňavé teplo na konci dlouhých nahých nohou mých tří tet a voňavé teplo na konci dlouhých nahých nohou mé maminky.

Ach, ta vůně... ta vůně...   

Ale ten zvonek, ten všechno zkazil.

Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!

Tím zvonkem všechno růžové, voňavé a sladké skončilo.

Brzy na to od nás odešla Anička.

To už jsem si pamatoval všechno. Když měl zazvonit on, věděli jsme to všichni ještě dřív, než se ozvalo jeho zazvonění.

Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!

Třikrát. Pak chvíli ticho a znovu!

Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!

Jak za tu chvilku mohl někdo z nás seběhnout z prvního patra k venkovním dveřím? To přece nešlo stihnout! To bychom museli létat!

Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!

Anička se pokaždé hned zvedla a šla otevřít. Bledá. Smutná. Byla čím dál bledší a bledší.

"Františko, já už nemůžu! On pořád chce, abych ho kouřila! A páchne... ach bože, jak on páchne!"

"Prase špinavý!"

 "Ne, Františko, on se myje, to ne, že by se nemyl. Přijde vždycky čistý, v čistém prádle. Vždyť víš... Přesto páchne. Mně páchne. A... a... " 

 Seděl jsem to odpoledne pod stolem. Zapadla mi tam kostka, tak jsem si pro ni vlezl. V tu chvíli přišla do jídelny Anička s mou maminkou a já na ně chtěl vybafnout, ale když si začaly povídat, zaposlouchal jsem se, protože jsem byl vždycky strašně zvědavý na všechno, o čem si tety s maminkou povídaly. Miloval jsem jejich povídání. I když jsem všemu nerozuměl.                                                                                                                       Seděly u okna, to aby Anička viděla, až půjde Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr! Ten Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!, o kterém říkala, že páchne. Vykoukl jsem zpod ubrusu a viděl jsem Aničku, jak si sahá na pusu.

"On mi ho tam vždycky nacpe a drží mě za vlasy, drží mě tak, že se nemohu pohnout, nemohu se nadechnout... dokud se neudělá. Když si představím, že bych mu tohle musela dělat celý život..."

Maminka ji objala a něco šeptala. Měl jsem uši našpicované, ale stejně jsem slyšel jenom něco.

"Aničko.... nemělo stát... Co budeme... Aničko... bez radosti... nevezmeš, tak... mstít... všechny nás... zničí... konec..."

Anička plakala a já začal plakat také. Obě vyskočily, vrhly se ke mně, zvedly mě, objímaly mě a plakali jsme všichni tři.

"Já si ho tedy vezmu," plakala Anička. "Už kvůli Kájovi."

Kája, to jsem byl já. Byl jsem Karel po dědečkovi, byl jsem Karel místo jeho syna, kterého si tak přál.

Maminka mě pak vzala na procházku, a když jsem se jí zeptal, co si chce Anička kvůli mně vzít, tak o tom nechtěla mluvit. Šli jsme do parku, maminka si sedla na lavičku, vyhřívala se na sluníčku a já si hrál s autíčkem v trávě za lavičkou.

Kolem lavičky šli nějací pánové, byli veselí a mluvili nahlas, a když uviděli maminku, zastavili se a ten jeden se uklonil.

"Dobrý den, slečno Kundo!" A oba se strašně smáli a odcházeli od lavičky a vykřikovali na všechny strany. "Slečna Kunda! Slečna Kunda!"

A maminka se po mně otočila a byla bledá jako Anička, když chodí otevírat pánovi Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!, a já vyběhl kolem lavičky, doběhl jsem ty veselé pány a křičel na ně, že se moje maminka jmenuje slečna Undová a ne slečna Kunda a maminka mě vzala do náruče a šla se mnou domů a celou cestu mi šeptala a já to, co mi šeptala, nikdy nezapomněl.

Cítil jsem z jejího dechu voňavé teplo, stejné voňavé teplo, jaké jsem cítil na konci dlouhých nahých nohou mých tří tet a na konci dlouhých nahých nohou mé maminky. Šeptala mi, že se sice jmenuje Undová, ale že i slečna Kunda je hezké jméno. Že je to zvláštní jméno, které je milováno i zatracováno.

Milováno i zatracováno.

Když jsme docházeli k hlavním dveřím, ozvala se rána z pokoje, který byl nad nápisem MÓDNÍ SALON K. UNDA. Maminka mě nechala stát na chodníku a utíkala do domu.

To se zastřelila Anička, protože si nechtěla vzít za manžela Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!, který chtěl pořád jenom kouřit a kdyby si ho nevzala, tak by zařídil, aby moje maminka a teta Anička a teta Eva a teta Karla byly zavřené do vězení a já bych musel do dětského domova.

A tak si Anička místo toho, aby si vzala Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrr!, vzala raději život.

Maminka, Eva a Karla, do vězení nešly, ani já nemusel do dětského domova, ale když jsme Aničku doprovodili na hřbitov, už to nikdy nebylo takové, jako dřív. Už jsem se nikdy neprokousával růžovou vatou.

Museli jsme se z našeho domu odstěhovat, protože náš dům se měl zbourat a mělo se tam udělat parkoviště.

S maminkou jsme dostali byt kousek od bytu tety Evy a kousek od bytu tety Karly.

Pak jsme se šli jednou všichni podívat na to, jak náš dům vyletí do povětří. Stáli jsme na břehu řeky. Náš dům stál na druhém břehu, přímo proti nám. Odsud jsme ho viděli nejlépe. Do naší ulice se nesmělo, všichni lidé museli z okolních domů odejít a pak se ozvala rána a vznesl se oblak prachu a ten se valil po řece, a když se rozplynul, náš dům už nestál.

Tety se pak z města odstěhovaly.

Odstěhoval jsem se i já s maminkou. Do Prahy.      

Když jsem chodil do páté třídy, jela teta Karla do Jugoslávie a už se nevrátila. Odešla do Kanady. Když jsem byl v osmé třídě, teta Eva onemocněla rakovinou a zemřela. Moje maminka si často psala s tetou Karlou. Dostávali jsme od ní velké balíky.

Když jsem byl na vysoké škole, mohla maminka konečně za Karlou odletět. Myslím, že spolu prožily tři šťastné týdny. Pak někde v Kanadě havarovaly. Byly na místě obě mrtvé.

Zůstal jsem sám.

Vystudoval jsem a stal se právníkem. Práce mě bavila. Oženil jsem se, ale po třech měsících se se mnou žena rozvedla.

Byla to moje vina. Vůbec jsem s ní nemluvil. Neměl jsem o čem. Nepotřeboval jsem ji. Nikoho jsem nepotřeboval. Nic jsem nepotřeboval. Všechno jsem měl.

Ale pořád mi něco chybělo, jenom jsem nevěděl, co. Strádal jsem. Měl jsem v sobě nevyplněný prostor. Mezeru bůhví po čem. Nevěděl jsem, čím ji zaplnit.

Penězi? Měl jsem jich dost a prostor stále zůstával.

Dětmi? Já byl dítě.

Sexem? Vyzkoušel jsem tolik tváří sexu a nic. Nic.

Před týdnem mi bylo čtyřicet.

Byl jsem majitel pražské Advokátní kanceláře JUDr. K. Unda. V rodném městě jsem si nechal postavit na břehu řeky dům. Na tom břehu, odkud jsme viděli, jak se náš dům vznesl v oblaku prachu.

Dojížděl jsem denně do Prahy. Rád jsem se vracel do svého domu a pozoroval z jeho oken místo na druhém břehu řeky. Místo, kde stával dům mé rodiny.

Jednou mě jeden z mých klientů pozval k sobě do Klubu KK.

Proč Káká, zeptal jsem se ho. V mém Klubu Káká najdete všechno, odpověděl. Kundy kozaté, kundy kulturní, kundy kuřačky, kundy klášterní. Najdete u mě prostě Každou Kundu.

A tak jsem se tam šel podívat.

Věděli o mně, uvedli mě ke stolu, odkud jsem měl nejlepší přehled a já se rozhlížel. Jedna dívka mi připomínala tetu Aničku. Na ústech měla malou oděrku, podobnou té, kterou teta Anička ukazovala mé mamince ten den, kdy se zastřelila.

Nemohl jsem z té dívky spustit oči. Rád bych ji oslovil, ale netroufal jsem si. Třeba na někoho čeká. A najednou ta dívka stála u mého stolu a ukazovala na volnou židli. Vyskočil jsem a usadil ji. Zeptal jsem se jí, jestli si dá se mnou sklenku vína a ona přikývla. Přinesli nám ještě jednu sklenici. Víno jí chutnalo, usmála se na mě a mně vytryskly slzy.

Jako by se na mě usmála Anička.

Zeptal jsem se jí, jestli na někoho čeká. Zavrtěla hlavou. Zeptal jsem se jí, jestli se mnou chce strávit večer. Přikývla a pohodlně se opřela do židle. Přinesli nám další lahev. Potom jsme večeřeli. A také tancovali.

A celou tu dobu jsem nepřestával mluvit.

Moje tety s maminkou sestoupily z nebe k našemu stolu. Vytryskly z diskrétního šumu kolem nás. Lehce rozdrobené padaly z rozbitého rtu dívky, sedící proti mně. Dívky, která stále ještě neřekla jediné slovo.

Ale nemusela mluvit, viděl jsem, že rozumí všemu, co jí říkám. Neustále mě pohledem či dotykem ruky pobízela, abych mluvil. A já mluvil. A také jsem plakal a dívka mě hladila po tváři a líbala moje ruce.

A já jí po čtyřech takto intimních hodinách jemně políbil na její rozbitý ret a ona věděla, že vím vše o jejím retu a v očích měla slzy, a když jsme se kolem druhé hodiny zvedli, pozval jsem ji k sobě do domu, do svého rodného města.

Usmála se a přikývla.

Chtěl jsem objednat taxi, ale přišel šéf klubu a řekl, že je pozdě na to, abych se vracel domů. A že můžeme jít nahoru, kde nám už připravili pokoj.  

Když jsme vstoupili do růžového pokoje, cítil jsem, že dívka konečně promluví. Konečně, po několika hodinách, kdy jsem na ni hrnul svou samotu, své touhy, své vzpomínky, svou bolest, konečně uslyším její hlas!

Několikrát polkla. Snad rozrušením, snad nedočkavostí, snad strachem. Prsty pravé ruky si sáhla na poraněný koutek rtů a opět se na mě usmála, jako už tolikrát za večer.

Jako Anička.

Pak promluvila. Měla něžný, trochu zastřený hlas. Kdybych zavřel oči, mohl bych si myslet, že to na mě mluví Anička. 

"Miláčku, mám kundu jako motýl."

Stál jsem a nehýbal se. Stál jsem uprostřed chuchvalce růžové sladké vaty.

Miláčku, mám kundu jako motýl.

Cítil jsem, jak se uvnitř sebe radostí rozezpívávám. Pevně jsem stiskl ústa, aby mi ta radost nevyprchala dřív, než se tím zpěvem alespoň trochu provoním.

Miláčku, mám kundu jako motýl.

Ne! Nikdy už od sebe nenechám tuhle radost odejít! Nikdy!

Rozevřel jsem náruč. Dívka se ke mně přitiskla. Cítil jsem z jejího dechu voňavé teplo na konci dlouhých nahých nohou mé maminky a mých tří tet.

Jsem v růžové cukrové vatě, sedím v teple cukrového obláčku a prokusuju se růžovou cukrovou vatou ven.

Vracím se do dětství, abych konečně dospěl.

P. S.

Tahle zvláštní povídka vyšla v roce 2000 v PLAYBOY. A v roce 2003 jsem ji zařadila do knihy, Když staré děti pláčou.

http://www.kdyz.cz/vydane-knihy

Vzpomněla jsem si na ni včera večer, když jsem kolem půlnoci usínala v budově Českého rozhlasu, abych za čtyři hodiny vstala a šla od 5 – 8 hodin vysílat Dobré ráno, Česko! :-)

http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&navigation=&pattern=false