Vánoční blog - Třikrát a dost
Ta pohroma se stala den před Štědrým večerem, roku 1954. Mně byly čtyři, bratrovi šest. Táta se ten večer opil a maminka se s ním začala v kuchyni hádat. Nijak zvlášť jsme to s bráškou neprožívali. Hráli jsme si a těšili se na Ježíška. A pak najednou maminka přiběhla do mého pokojíčku, kde byl velký prádelník, začala vytahovat šuplíky a z nich vyhazovala zabalené dárky. Dva přistály přede mě.
„To je tvoje! A to je tvoje, Kájo, rozbalte si to,“ hodila dva dárky směrem k bráškovi. A znovu šátrala mezi prádlem a tahala další dárky, a házela je po mně, po bráškovi i po tátovi. Když doházela, šli se s tátou do kuchyně dál hádat, a my s bráškou jsme si začali dárky rozbalovat. Neradi a beze slova.
Rodiče za chvíli přišli, dárky nám vzali, řekli, ať jdeme spát, a potom dlouho do noci šustil v kuchyni papír, jak je znovu společně balili…
Po letech jsme na to sice vzpomínali s bráškou s úsměvem, ale já od toho večera věděla, že tohle nikdy v životě neudělám. Víte, když kolem nás létaly ty vánoční dárky, bylo to, jako by mým pokojem létal na kousky roztrhaný Ježíšek…
Za dva roky, v roce 1956, přišla druhá vánoční pohroma. Rozvedený soused měl dvojčata, kterým bylo jako mně. Kluka a holku. Na Štědrý den, dopoledne, jim přinesl dárky, ale jeho ex-manželka ho dovnitř nepustila, a z okna na něj ječela, ať neotravuje, že od něho nic nechce a děti také ne! Vrátil se domů a zaklepal u nás. Seděl v kuchyni a plakal, u nohou dva velké balíky. Táta s maminkou ho utěšovali a on najednou dal jeden balík mně a druhý Kájovi.
„Vezměte si to vy. Když mě vyhodila, nedostanou nic. Rozbal si to, Irenko! I ty, Kájo, si to rozbal.“
Měla jsem pořád v paměti na kousky roztrhaného Ježíška před dvěma lety a do rozbalování se mi moc nechtělo. Kája se ale na balík vrhl, a za chvíli z papírů vytáhl nádhernou, obrovskou, dřevěnou tramvaj. Tak jsem do toho šla také a objevila jsem pokojíček pro panenku! Bylo tam všechno jako v pravém pokoji! Dokonce na zdi visel kalendář na rok 1957! Byly to dárky, které jsme do té doby nikdy nedostaly. Krásné a drahé. Nevím, jak dlouho jsme si s nimi nadšeně hráli. Hodinu. Možná dvě. A pak jsme je museli vrátit.
Rozvedený soused šel totiž své ex-manželce říct, komu dal dárky pro jejich dvojčata, a ex-manželka se naštvala. Naši rodinu a nás, děti, znala, ale hlavně znala moji maminku, která byla, na rozdíl od ní, krásná. Řekla mu, ať okamžitě ty dárky přinese, a může s nimi zůstat na večeři. Milý soused, šťastný jako blecha, rychle běžel zpátky, rodiče nám tramvaj a pokojíček pro panenky vzali, on obojí znovu zabalil a radostně odkráčel se dvěma balíky ke svým dětem.
Nebyla jsem z toho vůbec smutná, a bráška také ne. Tušili jsme to. Byly to příliš luxusní dárky na to, abychom si s nimi hráli déle než dvě hodiny…
Za rok se narodil bráška František, a v roce 1959, kdy mi bylo devět let, šla maminka do práce a na její místo nastoupila babička, která bydlela o poschodí níž. Měsíc před Vánoci mi maminka dala peníze a zeptala se, jestli nechci koupit pro všechny dárky. Chtěla jsem. Bylo to dokonce moje toužebné přání. Říkala jsem si, když budu dělat Ježíška já, už se nikdy žádné pohromy u nás nestanou!
Vánoce 1959 dopadly na jedničku. I Vánoce 1960 se mi povedly. Od září jsem vymýšlela, co komu koupím, a pokaždé se mi podařilo překvapit brášky, rodiče, babičku i pratetu Batetu. A mě zase překvapily dárky od maminky a babičky.
A pak přišly Vánoce 1961. Bylo mi jedenáct. Seděla jsem pod stromečkem a rozdávala jsem dárky. „Moje“ i „jejich“. Když už pod stromečkem skoro nic nebylo, znejistěla jsem. Zatím jsem totiž nenašla žádný dárek pro mě! Třeba pro mě mají něco velkého, a je to někde schované, utěšovala jsem se, ale nikdo nic neříkal, tak jsem rozdala poslední dárek a nenápadně jsem se vytratila do svého pokojíčku.
„Mášenka nic nedostala,“ uslyšela jsem otce.
„Myslela jsem, že si něco koupí sama,“ odpověděla mu matka. A pak mi babička přinesla dvacet korun a knihu z antikvariátu. Jmenovala se, Irčin románek.
A od té doby nečekám pod stromečkem žádné dary. A každé Vánoce, letos to bude už po jednapadesáté, si dávám pod stromeček jeden malý dárek a napíšu na něj: Irence.
Pro jistotu.
P. S.
Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES, v pondělí 17. prosince 2012.
Irena Fuchsová
To tedy nechci. Jsou trapný...
... řekla dívka v autobuse, když jsem si k ní přisedla a zeptala se, jestli nechce, aby si k ní sedl některý ze tří kluků, kteří se po ní otáčeli ze sedadel o kus dál. Pohrdavě se usmála. „To tedy nechci. Jsou trapný...“
Irena Fuchsová
Setkání v metru
Byla jsem -náctiletá, když jsem se dočetla, že každý máme na světě své dvojče. Někoho, kdo je jako my. Někoho, o kom budeme na první pohled vědět, že je to on. S kým si budeme rozumět beze slov. Pokud se potkáme. A my se potkali.
Irena Fuchsová
Můj život s Kukurou
V květnu 2011 se měla začít v Činoherním klubu zkoušet hra Kukura, ve které Juraj bilancuje svůj život. Těšila jsem se, protože ji napsal Martin Čičvák, který ji měl i režírovat. Jsem v ČK jedna nápověda, napovídat tedy budu já.
Irena Fuchsová
Kolínské ráno s kanalizací
Když jsem dneska nastoupila na Zálabí do autobusu, kterým jezdím na nádraží, netušila jsem, co mě čeká. Autobus se rozjel a já vzápětí zaregistrovala, že vzadu telefonuje "kanalizace". Nebyla to žena. Byla to kanalizace.
Irena Fuchsová
Emília Vášáryová a Petr Nárožný
Pokaždé, když vidím v televizi Emílii Vášáryovou, vzpomenu si, jak jsme na podzim v roce 2000 zkoušeli v Činoherním klubu hru, Návrat do pouště, kde paní Milka, jak jsme jí všichni říkali, hrála sestru Petra Nárožného.
Irena Fuchsová
Konec únorové tečky
Můj předcházející blog, Vánoční dárek s únorovou tečkou, má ještě jednu tečku. Dost lidí se mě ptalo, jak to s Karlou, která mi dala před Vánoci "dárek" s datem spotřeby do července 2005, dopadlo. Jak? Před týdnem mi zavolala.
Irena Fuchsová
Vánoční dárek s únorovou tečkou
Možná to znáte. Někdo vás nepříjemně překvapí a ne jednou, a vy se s ním furt scházíte, sice ne často a maximálně na kafe, ale scházíte, jako byste čekali, až se stane něco, co tenhle podivný vztah ukončí.
Irena Fuchsová
Znají ho všichni herci a všechny herečky...
... nemusím nikoho z herců jmenovat, protože ho znají fakt všichni! Poznali ho v různých podobách, v různých situacích, ale nejde o to, jak a kde ho poznali, protože i když herci a herečky nejsou stejní, hlad je stejný u každého.
Irena Fuchsová
Chci být úspěšný! Bohatý! Známý!
Seděla jsem ve vagoně, který měl velkoprostorové uspořádání. V takovém vagonu nejsou kupé, ale sedadla za sebou, nebo proti sobě. Když se přes uličku ozvala tahle hláška, prostě jsem se tam musela podívat!
Irena Fuchsová
A cos po čtyřiceti letech čekala?! Že to uklidím?!
Řekla bych, že chlapi se zastavují na ulici s kamarády víc než ženy. Ale když se sejdou tři ženské a jedné z nich se náhodou podaří nahodit téma, které zajímá i ostatní, kam se na ně chlapi hrabou!
Irena Fuchsová
Když nemůžeš, tak přidej!
Nevím, kde se to ve mně bere. Přijedu z Činoherního klubu do Kolína, nakoupím, sotva lezu, táhnu domů těžkou tašku přes starý most na Zálabí a pak potkám smutného kamaráda a musím se s ním zastavit a zeptat se ho, co mu je...
Irena Fuchsová
Jak po mně moji mrtví hází šišky
Když jdu na kolínský hřbitov, jdu domů. Jako malá jsem měla pocit, že kolem sebe slyším hlasy, mluvilo na mě víc lidí, jeden přes druhého. Teď už sice moji mrtví nejsou tak sdílní, ale občas zakopnu nebo na mě hodí šišku...
Irena Fuchsová
Když se některé mobily hárají...
... zcela logicky se jimi jejich majitelky stávají maximálně posedlé a nejraději by se od nich na vteřinu nehnuly! Nezajímá je nic jiného, než hárající mobil, stejně jako chudáka psa nezajímá nic jiného než fena, která se hárá.
Irena Fuchsová
Jak si useknout ruku
Není těžké si ji useknout. Je to rozhodnutí v setině vteřiny, ve které pochopíte, že už nemůžete udělat nic jiného, než seknout! Samozřejmě, když si ji useknete, trvá minimálně rok, než se z toho vzpamatujete, ale stojí to za to.
Irena Fuchsová
Co všechno nesmíte
Nesmíte mít svatbu v květnu, protože nevěsta v létě umře. Nesmíte stříhat nehty miminku! Rok mu je okusujte a až po roce stříhejte! A nesmíte chodit s miminkem na hřbitov! Nechoďte tam, dokud mu nebude rok!
Irena Fuchsová
Eva Audolenská
Eva. Moje velká kamarádka, o třináct let starší. Obě kolíňačky. Obě divadelnice. Bydlely jsme kousek od sebe. Já bydlela vedle spořitelny z jedné strany, a Eva vedle spořitelny ze strany druhé. Věděly jsme o sobě všechno. Všechno.
Irena Fuchsová
Letí Šíp Kolínem a poklepávači kladívky
Někdy se to tak hezky sejde. Ráno písnička v rádiu a večer reportáž v televizi a mám blog! Aha, to je za odměnu, napadlo mě. Dneska jsem totiž byla mimoděk laskavá, ale až teď večer mi došlo, že jsem asi dotyčným udělala radost...
Irena Fuchsová
Chlap zůstane chlapem i na vozejku...
...což jsem si připomněla koncem týdne v metru, když jsem z Hlaváku jela k Muzeu, odkud to mám do Činoheráku co by dup, a večer, když jsem jela z dlouhé zkoušky do Kolína, jsem si uvědomila, že blb zůstane blbem i ve vlaku.
Irena Fuchsová
Absťák po divadle
Jsou divadelní prázdniny, které mám každé léto od roku 1968, tak se nedivím, že mám po divadle absťák a čtu si divadelní vejšplechty z Činoherního klubu, kde jsem od roku 1994. A objevila jsem doslova poklady!
Irena Fuchsová
Smíšená manželství nedělají dobrotu
Tohle mi řekla během povídání o všem možném, dcera mé kamarádky. Je rozvedená a pět let žije se svojí přítelkyní. Dá se tedy předpokládat, že ví, o čem mluví. A když jsem o tom později přemýšlela, musela jsem jí dát za pravdu.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 747
- Celková karma 29,59
- Průměrná čtenost 2342x
Seznam rubrik
Oblíbené stránky
- Činoherní klub
- Moje rodné město
- Moje knihy
- 17.6.2005 Uvolněte se, prosím!
- Facebook mě už taky dostal...
- Pošta pre teba - 10.3.2012
- Beseda v Klimkovicích
- Moje webovky
- Fuchsová s cigaretou
- Kde vydávám
- Rozhovor na konci roku 2013
- Tady ráda brouzdám
- Návštěva v mé pracovně
- Moje e-knihy
- Fuchsová na růžovém slonu
- Moje první kniha pro děti
Co právě poslouchám
- Irenu Fuchsovou na ČRo
- Nový rok 2014 a spisovatelky
- Když Richard Gere (Bedřich Mašek) zpívá
- I. Fuchsová 3. dubna 2014
- Když vypráví nápověda