Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

1989 - říjen

Právě jsem poslala rukopis své třicáté knihy, Když světlo projde špínou, zůstane čisté, panu grafikovi. Nechcete si přečíst ukázku? Vybrala jsem kapitolu: 1989 - řijen.

A než si tu kapitolu přečtete, pusťte si tohle. Kolega bloger Laďa Větvička, mi měl dělat v Ostravě, 19. června 2013, kmotra při křtu této knihy, a místo toho... však se podívejte:

http://www.youtube.com/watch?v=MZlmoZLm9i8&feature=youtu.be

A teď už pojďme na kapitolu:

1989 - říjen

V novinách se už několik měsíců tvrdě táhlo proti textu Několik vět. Nikdo je nečetl, ale všichni museli být proti. Pracovní kolektivy na stránkách Rudého práva, denně hrdě projevovaly své rozhořčení proti Několika větám a proti všem, kteří je podepsali.

V kolínském divadle je podepsalo asi deset lidí, hlavně herci. Zlatovláska to větřila už před dovolenou, ale jména se jí podařilo zjistit až po prázdninách.

Věděla jsem, kdo podepsal a tak jsem šla za Livorou, jedním z nich, a poprosila ho o přečtení. Asi za dva dny mi text přinesl, psaný rukou, místy skoro nečitelný, na mnohokrát složeném papíru. Tak jsem to doma několikrát přes kopírák přepsala, jeden text jsem si nechala a ostatní mu dala - věděla jsem, že shání další podpisy, tak ať to má aspoň na pěkném papíře.

Tři dny jsem sama se sebou přemýšlela, jestli mám podepsat. Ale měla jsem strach. Strach, že by zakázali moji hru, která se hrála teprve měsíc, a na které se lidé tak smáli a kterou jsem, právě pro jejich smích, milovala? Nevím. Ale určitě vím, že jsem se v říjnu 1989 bála. Nepodepsala jsem.

Sama před sebou jsem se vymlouvala, že nevím, kdo je vlastně politický vězeň, tak jak můžu chtít, aby byli všichni osvobozeni, ale hlavní důvod byl, že jsem se bála.

Tak jsem aspoň udělala co nejvíc kopií a nosila je po známých. Aspoň to. Aby si přečetli text, kolem kterého bylo tolik humbuku.

A zbabělosti. Já vím.

A Zlatovláska opět zabodovala!

Chystali jsme na říjen výroční členskou schůzi KSČ, tak jsem si připravila zprávu o činnosti, necelé dvě stránky, byla to nejkratší zpráva v dějinách strany v divadle. Ale stála za to!

Byl to opsaný fejeton ze Svobodného slova. Fejeton o tom, jak jsme byli vždycky národ s demokratickými tradicemi, a jak je nutné, se takovým národem znovu stát.

Zprávu jsem přečetla začátkem října na stranickém výboru. Prošla bez připomínek. Ale už neprošlo mé oznámení, že na výroční schůzi ZO KSČ pozvu předsedu ZV ROH, herce Milana Livoru a předsedkyní Svazu československo - sovětského přátelství, herečku Jarmilu Vojtěchovou.

Zlatovláska okamžitě zavětřila a před hostem z KV KSČ se začala bít v prsa.

„Soudruzi,“ pravila hlasem, který se chvěl nepotlačovanou stranickou statečností a potlačovaným strachem z budoucnosti, ve které by snad mohla přijít o svých desatero pracovních náplní a plat pět tisíc. „Soudruzi! Já odmítám na mé komunistické schůzi sedět s někým, kdo podepsal Několik vět! Odmítám!“

„A kdo to podepsal? Vojtěchová?“

Zlatovláska mě sjela pohledem a neodpověděla. Veřejně udávat? To se přece nedělá. Ale bít v prsa se nepřestala a nadále odmítala sedět na své schůzi se zločincem. A tak jsem tenhle bod radši stáhla z programu.

Hned po schůzi - tamtamy v divadle jsou dokonalé - za mnou přiběhl Milan Livora.

„Co je? Zlatovláska prý něco měla? Co? Bude nějaký průšvih?“

Uklidnila jsem ho.

„Je to kráva. Nebude nic. Akorát nesmíš na naši stranickou výroční schůzi.“ Livora zesmutněl.

„A to je škoda.“

Začali jsme se smát a Zlatovláska, která nás viděla okénkem vrátnice, zežloutla vzteky, a hodila hlavou tak prudce, až se její dlouhý, blonďatý cop, který měla několikrát omotaný kolem hlavy, uvolnil a spadl jí do klína.

Druhý den jsem měla telefon. Soudruh Pavel z KV KSČ. Bývalý učitel, věk kolem pětačtyřiceti, začátkem roku se odněkud přestěhoval do Prahy a stal se pracovníkem Krajského výboru Komunistické strany Československa.

Protože pro něho neměli žádnou práci, dostal za úkol napsat disertační práci o ZO KSČ v našem divadle, a tak mě půl roku otravoval ve dnech mého volna. A tenhle snaživý soudruh mi teď volal.

„Tak copak je v divadle nového?“

„Nic. Vlastně jo. Mám po premiéře své hry.“

„Slyšel jsem.“

„Co potřebuješ,“ zeptala jsem se, abych ho měla rychle z krku, a když řekl, že je potřeba sepsat něco v tom smyslu, že odsuzujeme Několik vět, vypálila jsem ze sebe bez přemýšlení odpověď.

„Nic psát nebudu. V žádném případě.“

Jeho hlas zpřísněl.

„Ale, soudružko, to je, jako kdybys s tím souhlasila.“

„To je moje věc, ale psát nic nebudu!“

„Přijedu na stranický výbor.“

„Tak přijeď a zeptej se ostatních!“

To bylo naposledy, co jsem ho slyšela, a už nikdy potom jsem ho neviděla.

Vyšla jsem tehdy z vrátnice a měla jsem vnitřní třes. Navenek jsem byla klidná, ale vevnitř jsem se klepala vzteky. Stál tam Zdeněk Štěpánek, také podepsal Několik vět, a viděl, že telefonuju a slyšel, co říkám.

Kývl na mě, co se děje a já ukázala do vrátnice na telefon.

„Soudruh z Krajského výboru KSČ. Prý mám napsat protest proti Několika větám. Tak jsem řekla, že nic psát nebudu. Ať už jdou do hajzlu!“

To, že jsem tehdy v září nepodepsala Několik vět, mě bude mrzet víc, než to, že jsem vstoupila ke komunistům.

Pár lidí mi později říkalo, bylas blbá, že jsi to nepodepsala, každému bylo jasné, že to tady do konce roku skončí. Tak jo. Byla jsem blbá až do konce.

Vzpomínám si na červen 1989, seděla jsem s kamarádkou Danou na Kmochově ostrově, Rita s Bětkou, naše šestileté dcery, byly na gymnastice v Sokolovně, a my na ně čekaly.

Mluvily jsme o straně, ve které jsme obě byly. Jak to už takhle dál nejde. Jak musí přijít změna. Někdo jiný. Ale kdo? Kde vzít osobnost? Jak dopadne komunistický sjezd? Mají někoho připraveného? Třeba je připravená tajná skupina, která vytáhne proti Jakešovcům?

Byla v nás beznaděj a nechuť. Beznaděj.

Ale vraťme se zpátky do října 1989... 

P. S.

Takhle bude vypadat obálka:

http://www.kdyz.cz/irena-fuchsova

Kniha vyjde v první polovině června. Věnovala jsem ji všem zaměstnancům oblastních divadel v České a Slovenské republice. Proč? Vysvětluju to v závěru věnování takto:

Zaměstnanci oblastních divadel v České a Slovenské republice, se ve svých městech, jako jedni z prvních, postavili veřejně na stranu zmlácených studentů, a společně s nimi vstoupili do stávky, což pro většinu z nich znělo 18. listopadu 1989 stejně absurdně, jako nabídka letu na Měsíc. 

Autor: Irena Fuchsová | neděle 12.5.2013 22:00 | karma článku: 15,44 | přečteno: 974x
  • Další články autora

Irena Fuchsová

To tedy nechci. Jsou trapný...

... řekla dívka v autobuse, když jsem si k ní přisedla a zeptala se, jestli nechce, aby si k ní sedl některý ze tří kluků, kteří se po ní otáčeli ze sedadel o kus dál. Pohrdavě se usmála. „To tedy nechci. Jsou trapný...“

18.4.2024 v 0:41 | Karma: 25,75 | Přečteno: 1026x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Setkání v metru

Byla jsem -náctiletá, když jsem se dočetla, že každý máme na světě své dvojče. Někoho, kdo je jako my. Někoho, o kom budeme na první pohled vědět, že je to on. S kým si budeme rozumět beze slov. Pokud se potkáme. A my se potkali.

1.4.2024 v 22:42 | Karma: 25,77 | Přečteno: 642x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Můj život s Kukurou

V květnu 2011 se měla začít v Činoherním klubu zkoušet hra Kukura, ve které Juraj bilancuje svůj život. Těšila jsem se, protože ji napsal Martin Čičvák, který ji měl i režírovat. Jsem v ČK jedna nápověda, napovídat tedy budu já.

26.3.2024 v 15:33 | Karma: 40,06 | Přečteno: 4340x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Kolínské ráno s kanalizací

Když jsem dneska nastoupila na Zálabí do autobusu, kterým jezdím na nádraží, netušila jsem, co mě čeká. Autobus se rozjel a já vzápětí zaregistrovala, že vzadu telefonuje "kanalizace". Nebyla to žena. Byla to kanalizace.

15.3.2024 v 23:12 | Karma: 30,23 | Přečteno: 986x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Emília Vášáryová a Petr Nárožný

Pokaždé, když vidím v televizi Emílii Vášáryovou, vzpomenu si, jak jsme na podzim v roce 2000 zkoušeli v Činoherním klubu hru, Návrat do pouště, kde paní Milka, jak jsme jí všichni říkali, hrála sestru Petra Nárožného.

23.2.2024 v 23:22 | Karma: 38,67 | Přečteno: 4346x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Konec únorové tečky

Můj předcházející blog, Vánoční dárek s únorovou tečkou, má ještě jednu tečku. Dost lidí se mě ptalo, jak to s Karlou, která mi dala před Vánoci "dárek" s datem spotřeby do července 2005, dopadlo. Jak? Před týdnem mi zavolala.

21.2.2024 v 0:16 | Karma: 24,17 | Přečteno: 892x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Vánoční dárek s únorovou tečkou

Možná to znáte. Někdo vás nepříjemně překvapí a ne jednou, a vy se s ním furt scházíte, sice ne často a maximálně na kafe, ale scházíte, jako byste čekali, až se stane něco, co tenhle podivný vztah ukončí.

10.2.2024 v 23:51 | Karma: 25,59 | Přečteno: 807x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Znají ho všichni herci a všechny herečky...

... nemusím nikoho z herců jmenovat, protože ho znají fakt všichni! Poznali ho v různých podobách, v různých situacích, ale nejde o to, jak a kde ho poznali, protože i když herci a herečky nejsou stejní, hlad je stejný u každého.

28.1.2024 v 21:45 | Karma: 26,48 | Přečteno: 1026x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Chci být úspěšný! Bohatý! Známý!

Seděla jsem ve vagoně, který měl velkoprostorové uspořádání. V takovém vagonu nejsou kupé, ale sedadla za sebou, nebo proti sobě. Když se přes uličku ozvala tahle hláška, prostě jsem se tam musela podívat!

13.1.2024 v 23:05 | Karma: 30,91 | Přečteno: 1093x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

A cos po čtyřiceti letech čekala?! Že to uklidím?!

Řekla bych, že chlapi se zastavují na ulici s kamarády víc než ženy. Ale když se sejdou tři ženské a jedné z nich se náhodou podaří nahodit téma, které zajímá i ostatní, kam se na ně chlapi hrabou!

17.12.2023 v 23:05 | Karma: 29,04 | Přečteno: 1108x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Když nemůžeš, tak přidej!

Nevím, kde se to ve mně bere. Přijedu z Činoherního klubu do Kolína, nakoupím, sotva lezu, táhnu domů těžkou tašku přes starý most na Zálabí a pak potkám smutného kamaráda a musím se s ním zastavit a zeptat se ho, co mu je...

27.11.2023 v 22:28 | Karma: 26,48 | Přečteno: 795x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Jak po mně moji mrtví hází šišky

Když jdu na kolínský hřbitov, jdu domů. Jako malá jsem měla pocit, že kolem sebe slyším hlasy, mluvilo na mě víc lidí, jeden přes druhého. Teď už sice moji mrtví nejsou tak sdílní, ale občas zakopnu nebo na mě hodí šišku...

12.11.2023 v 17:51 | Karma: 26,12 | Přečteno: 628x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Když se některé mobily hárají...

... zcela logicky se jimi jejich majitelky stávají maximálně posedlé a nejraději by se od nich na vteřinu nehnuly! Nezajímá je nic jiného, než hárající mobil, stejně jako chudáka psa nezajímá nic jiného než fena, která se hárá.

26.10.2023 v 13:18 | Karma: 25,88 | Přečteno: 628x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Jak si useknout ruku

Není těžké si ji useknout. Je to rozhodnutí v setině vteřiny, ve které pochopíte, že už nemůžete udělat nic jiného, než seknout! Samozřejmě, když si ji useknete, trvá minimálně rok, než se z toho vzpamatujete, ale stojí to za to.

16.10.2023 v 22:03 | Karma: 26,88 | Přečteno: 879x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Co všechno nesmíte

Nesmíte mít svatbu v květnu, protože nevěsta v létě umře. Nesmíte stříhat nehty miminku! Rok mu je okusujte a až po roce stříhejte! A nesmíte chodit s miminkem na hřbitov! Nechoďte tam, dokud mu nebude rok!

9.10.2023 v 21:40 | Karma: 36,05 | Přečteno: 4514x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Eva Audolenská

Eva. Moje velká kamarádka, o třináct let starší. Obě kolíňačky. Obě divadelnice. Bydlely jsme kousek od sebe. Já bydlela vedle spořitelny z jedné strany, a Eva vedle spořitelny ze strany druhé. Věděly jsme o sobě všechno. Všechno.

4.10.2023 v 15:35 | Karma: 28,92 | Přečteno: 836x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Letí Šíp Kolínem a poklepávači kladívky

Někdy se to tak hezky sejde. Ráno písnička v rádiu a večer reportáž v televizi a mám blog! Aha, to je za odměnu, napadlo mě. Dneska jsem totiž byla mimoděk laskavá, ale až teď večer mi došlo, že jsem asi dotyčným udělala radost...

18.9.2023 v 22:02 | Karma: 25,85 | Přečteno: 748x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Chlap zůstane chlapem i na vozejku...

...což jsem si připomněla koncem týdne v metru, když jsem z Hlaváku jela k Muzeu, odkud to mám do Činoheráku co by dup, a večer, když jsem jela z dlouhé zkoušky do Kolína, jsem si uvědomila, že blb zůstane blbem i ve vlaku.

2.9.2023 v 22:13 | Karma: 37,36 | Přečteno: 3390x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Absťák po divadle

Jsou divadelní prázdniny, které mám každé léto od roku 1968, tak se nedivím, že mám po divadle absťák a čtu si divadelní vejšplechty z Činoherního klubu, kde jsem od roku 1994. A objevila jsem doslova poklady!

13.8.2023 v 21:50 | Karma: 23,25 | Přečteno: 587x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Smíšená manželství nedělají dobrotu

Tohle mi řekla během povídání o všem možném, dcera mé kamarádky. Je rozvedená a pět let žije se svojí přítelkyní. Dá se tedy předpokládat, že ví, o čem mluví. A když jsem o tom později přemýšlela, musela jsem jí dát za pravdu.

30.7.2023 v 21:51 | Karma: 37,21 | Přečteno: 11194x | Diskuse| Společnost
  • Počet článků 747
  • Celková karma 29,59
  • Průměrná čtenost 2342x
Stařenka (1950), která ráda relaxuje na facebooku. Matka (Filip a Rita). Babička (František). Manželka (pan Fuchs). Spisovatelka (33 vydaných knih: http://www.kdyz.cz/vydane-knihy). Členka Obce spisovatelů a Herecké asociace. Moderátorka (ČRo Pardubice: nedělní pořad, Když vypráví nápověda). Fotografka (Kamil Panasonic Fuchs). Publicistka: ONA DNES, VLASTA, PŘEKVAPENÍ. Dětská obrna od roku 1954 (www.polio.cz). Nápověda (Činoherní klub 1994 - stále). Blogerka - v anketě Bloger roku 2019 získala Cenu redakce. Fotografie je od Kamila Fuchse, který je také na facebooku.