Okresní přebor aneb když okresní novinář kope do bejvalý komoušky

V Kolíně jsem se narodila, prožila jsem tady celý svůj život, a i když od roku 1994 dojíždím do Činoherního klubu a v Praze mám většinu přátel, v Kolíně žiju stále. Kdo jiný by tedy měl psát recenzi na moji třicátou knihu, než okresní novinář?

Cituji z Kolínského PRESU (http://kolin.pres.cz/), kde 9. 7. 2013, vyšla recenze Petra Soukupa:

Kolínská spisovatelka Irena Fuchsová vydala v červnu svou třicátou knihu nazvanou "Když světlo projde špínou, zůstane čisté". Kniha je autorčinou autobiografií, vzpomíná v ní na sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy pracovala v kolínském divadle. Značná část knihy je věnovaná i roku 1989, tedy divadelní stávce, vzniku Občanského fóra a dalším událostem "sametové revoluce". Pod skutečnými jmény i pod pseudonymy se v knize objevuje řada obyvatel Kolína. O recenzi knihy jsme požádali člověka, který "devětaosmdesátý" i roky těsně po něm v Kolíně aktivně prožil. Petr Soukup vstoupil v Kolíně do širšího povědomí v polovině osmdesátých let svými nonkomformními úvodními slovy ve filmovém klubu a i díky nim byl na jaře 1990 kooptován Občanským fórem jako redaktor do (ještě pár týdnů předtím komunistického) okresního týdeníku Kupředu. Jméno si vzápětí udělal seriálem "Válka policajtů", popisujícím propojení policistů, veksláků a komunistů na okrese v osmdesátých letech. V roce 1991 založil Kolínské noviny a několik let byl i jejich šéfredaktorem. V půli devadesátých let na novinářskou kariéru rezignoval a z Kolína se odstěhoval. -pres-

Tolik úvod redakce a nyní samotná recenze (cituji):

Drobečky paní Ireny

První, co se mi vybavilo po prolistování knihy Ireny Fuchsové "Když světlo projde špínou, zůstane čisté", byl jeden z dávno zapomenutých českých premiérů. Ten si před pár lety uřízl ostudu čtyři kilogramy vážící knihou "Minuty s Jiřím Paroubkem", která neobsahovala nic jiného, než 2.600 fotografií tohoto věčně načuřeného papaláše. Možná by k ní ale knihkupec Jan Kanzelsberger, který ji oglosoval slovy "To je kult jako za doby, kdy v Rusku uctívali Stalina", tehdy nebyl tak přísný, kdyby věděl, co chystá Irena Fuchsová....

Ta je sice proti Paroubkovi troškař, protože svých fotografií z rodinného alba nastrkala do knihy "Když světlo projde špínou, zůstane čisté" jen sotva 60, podivuhodné je ale to, že snad na polovině z nich (často celostránkových) je jen ona sama. Galerie je to až fascinující.

Paní Irena romantická. Paní Irena před akváriem. Paní Irena na venkově. Paní Irena na výletě v Praze. Paní Irena v lázních. Paní Irena ostříhaná nakrátko. Paní Irena prostovlasá. Paní Irena rozcuchaná. Paní Irena učesaná. Paní Irena v županu. Paní Irena v brýlích. A snad pro zpestření dva akční snímky jako bonus - paní Irena s nějakým papírem v ruce a paní Irena s nedojedenou večeří. Listování tou nekonečnou galerií celostránkových "paní Iren" mi připomnělo, co mě na Ireně Fuchsové tolik irituje. Ta hypertrofovaná, ubíjející, otravná sebestřednost! To nekonečné sebepropagační "jájství", jímž jsou její texty prolezlé. Okamžitě se mi vybavil seriál "Drobečky z radnice", těch několik desítek strašlivých sloupků, které v Presu před časem týden co týden vycházely. Týden co týden sto ubíjejících řádků o tomtéž...

Pokusím se obsah jedněch typických "Drobečků" stručně přetlumočit vlastními slovy: Paní Irena vychází ráno na Zálabí vyvenčit pejska a už se k ní sbíhají z celého okolí známé i neznámé ženy a chválí ji. První z nich paní Ireně prozrazuje, že si kupuje Pres jen kvůli Drobečkům. Ta druhá se týden co týden ani nevyspí, jak se nových Drobečků nemůže dočkat. U přechodu paní Irenu zastavuje neznámý muž a říká, že jí nemá rád, ale musí ji přesto přiznat, že Drobečky píše skvěle. Cestou domů paní Irenu dobíhá další žena a povzbuzuje ji, ať si hlavně nevšímá těch, kdo jí nemají rádi, protože z nich mluví jen závist. Paní Irena přichází domů a prohrabuje se desítkami, stovkami, tisícovkami mailů a dopisů, které jí přicházejí z celé republiky od nadšených čtenářek a posluchaček jejího povídání v rozhlase. Paní Irena sice nerada, ale přesto se musí pochlubit: dostala v poště pozvánku na besedu z domova důchodců v Koudelní Lhotě. Paní Irena si smutně postěžuje, že jezdí na desítky, stovky, tisíce besed po celé republice, jen z Kolína a okolí ji nezve nikdo. Například ze základních škol by ji pozvat mohli, vždyť ona by toho dětem mohla napovídat tolik moudrého! Paní Irena pak připomene, kde má za dveřmi radnice svou schránku, kam mohou čtenáři vhazovat tipy na to, co by jako zastupitelka mohla vyřešit. A samozřejmě, i přes tu schránku si lze domluvit besedu s ní, přijede moc ráda! A pozvánky na besedy lze posílat i mailem! Klidně i telefonem, třeba i po půlnoci, paní Irena své čtenáře miluje a obětuje pro ně i svůj spánek. Jsou jich přece desítky, stovky, tisíce. Paní Irena konečně vyřídí poštu a odjíždí do Prahy, do divadla, kde pracuje jako nápověda a kde si ji všichni hýčkají. Už na chodbě ji zastavuje první herečka a chváli ji za povídku, kterou si zrovna přečetla. Která že to byla? Veronika Žilková? Agáta Hanychová? Dagmar Havlová? Mim Čejka? Angelina Jolie? To je vlastně jedno, vždyť většina významných hereček si přečetla nějakou povídku od paní Ireny a ta povídka každé z nich změnila život. A nejen herečkám, i kolínskému místostarostovi! A možná i starostovi! Paní Irena se vrací do Kolína a jde vyvenčit pejska. A už se k ní sbíhají z celého okolí ženy a chválí ji. Ale o tom podrobněji až za týden, v příštích Drobečcích!

Sebechvála smrdí

A teď už vážně. Opravdu, neznám nikoho, kdo by s takovou usilovností prokazoval platnost přísloví "Sebechvála smrdí" jako Irena Fuchsová. Spisovatelka, která se v každém textu či rozhovoru nezapomene pochválit. Asi jediná spisovatelka na světě, která si sama pořádá každý měsíc autogramiádu, bez ohledu na to, zda ji vyšla či nevyšla nová kniha a nezapomene na ni měsíc co měsíc pozvat "své čtenáře" v okresních novinách. Spisovatelka, která napsala čtyřsetstránovou knihu vzpomínek, aniž by její obsah byl zajímavý pro kohokoliv jiného než jí samou a (snad) její příbuzné...

O čem je vlastně kniha "Když světlo projde špínou, zůstane čisté"? Autorka si za sebou po nástupu do kolínského divadla táhne tenhle kádrový profil: - Irena F. vstupuje ve svých 24 letech v divadle do SSM (Socialistický svaz mládeže). - Irena F. se stává předsedkyní SSM. - Irena F. žádá o tři roky později o vstup do KSČ (Komunistická strana Československa). - Za další rok se stává kandidátkou a za dva roky členkou KSČ. - Irena F. studuje VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu). - Irena F. se stává předsedkyní organizace KSČ v divadle. - Irena F. nepodepisuje (na rozdíl od většiny zaměstnanců divadla) petici Několik vět. - Irena F. prohlašuje na jednom z mítinků Občanského fóra v listopadu 1989 v divadle, že "je komunistka a jako komunistka je rozhodnutím ústředního výboru KSČ zklamaná a rozhořčená". - Irena F. doporučuje kolínským gymnazistům, že "až ze strany odejdou všichni hajzlové, bude strana potřebovat právě je, nezkažené, čisté". - Irena F. v roce 1990 vystupuje z KSČ. -

Většinu knihy věnuje Irena Fuchsová podle očekávání sebeospravedlňování své výše popsané normalizační kariéry. Podle její interpretace bylo v Československu přes milión komunistů a proto její jednání nebylo nejen nemorální, ale naopak normální ("Nebyli jsme ve straně všichni z prospěchu, ze strachu a už vůbec ne z přesvědčení." - str. 388). V knize představuje další zaměstnance divadla, z nichž většina v jejím líčení vychází jako pozoruhodná squadra vlezdoprdelků a kreatur, kteří sice do KSČ nevstoupili, ale chovali se mnohem hůře než ti, kteří ano. Irena F. se tedy vlastně obětovala - kdyby do KSČ nevstoupila ona, vstoupili by tam ti horší, a divadlo by zlikvidovali...

Vím, trochu to ironizuji, ale co se tváří v tvář takové snůšce blábolů dá udělat jiného, než se ušklíbnout? Irena F. totiž nebyla řadovou členkou KSČ, Irena F. byla předsedkyní komunistické organizace v divadle. A předsedů základních organizací KSČ nebyly žádné "milióny", to byly nomenklaturní kádry, stokrát pečlivě prověřené a proklepnuté samotným vedením strany, z komunistického pohledu ti nejkovanější, nejspolehlivější ze spolehlivých...

Po celou tu dobu, kdy paní Irena dělala kariéru v KSČ, navíc souběžně vedla jakousi nespecifikovanou ´odbojovou´ činnost, která v jejích očích zjevně kompenzuje její komunistickou kariéru. V čem konkrétně spočívala, mi není jasné, protože konkrétního o ní píše jen minimum a pokud už něco zmíní, je to na hranici sebeparodie. Tak například jednou si spolu s kolegyní dělaly nahlas legraci z nástěnky Brigády socialistické práce, kterou v divadle připravovaly ("Tahle historka se dlouho, dlouho v divadle vyprávěla."). A nebo - když chodila na stranická školení (VUML), při zkouškách opisovala a "s kolegou Guryčou" si posílala odvážné dopisy ("Naše dopisy byly nejenom na okamžité vykopnutí ze strany a ze zaměstnání, naše dopisy byly i na zavření, ale my se s nimi nikde nechlubili.). Ufff, tohle tušit poslanci v parlamentu, možná nepojmenují pražské letiště po Václavu Havlovi ale po někom jiném...

Bájná představivost

Problém je i v tom, proč by měl čtenář Ireně F. její interpretaci dění v kolínském divadle za normalizace věřit, když prokazatelně fabuluje a vymýšlí si. Vysvětlím na několika příkladech. Sám jsem v knize dvakrát stručně zmíněn, a v obou případech jsem nevěřil vlastním očím. Poprvé - Irena F. zmiňuje mou větu z článku v Kupředu, že se kolínské divadlo nikdy neprezentovalo ničím odvážným a dodává: "Jakpak se asi ´za komoušů´ veřejně prezentoval pan Soukup, říkali jsme si tehdy v divadle." No, odpověď je jednoduchá - prezentoval jsem se tehdy tak, že mi "komouši" zakázali úvodní slova ve filmovém klubu, coby protisocialistického ´živla´ mě vyloučili z vysoké školy a až do "sametové revoluce" jsem se živil jako dělník. Podruhé mě Irena F. zmiňuje v pasáži o okolnostech mého příchodu do redakce okresních novin Kupředu v zimě 1990. "Někdo ho přivedl na jednu z prvních schůzí Občanského fóra. (...) Měli jsme jeho nástup do funkce odhlasovat a zvedli jsme ruce všichni. Byla to v té době úleva, když se kdokoliv přihlásil a chtěl něco dělat. A pan Soukup se nejen přihlásil, on se doslova třásl na to, aby redakci Kupředu vedl." No, Irena F. asi nebude ráda, ale určitě bych napočítal dobrých deset svědků téhle události, kteří vědí, jak to s mým "třesením se" bylo doopravdy. Občanské fórum tehdy zoufale hledalo někoho, koho by vyslalo do komunistické redakce okresních novin Kupředu, aby tam "mediálně" zastupoval OF, až si dva ze členů výkonné rady vzpomněli na mou "aféru" ve filmovém klubu a přijeli se mě domů zeptat, zda bych jim nepomohl a do Kupředu nenastoupil. Takže jsem se ani sám "nepřihlásil", ani se "netřásl na to, abych redakci Kupředu vedl", už i proto, že jsem do Kupředu byl OF kooptován jen jako řadový redaktor...

Obdobně bájně lhavé jsou ostatně téměř všechny pasáže, které Irena F. v knize věnuje okresním novinám. Často se vrací k článku "Čerešničky, čerešničky, čerešně", který do Kupředu napsala v červnu 1990 a v němž už jako bývalá komunistka veřejně vyzvala k rozpuštění KSČ. Jeho zveřejnění prý rozpoutalo štvavou kampaň proti ní, která trvá dodnes. Irena F. píše: "Týden po Čerešničkách vyšlo v Kupředu proti Fuchsové několik dopisů od čtenářů. (...) V té době si také v Kupředu postěžovala moje jmenovkyně, jistá Irena Fuchsová z městečka ve středních Čechách. Prý si ji lidé spojují se mnou. A že jí to hodně vadí. Že nemá se mnou, bývalou komunistkou, naštěstí nic společného, ale že jí je hodně nepříjemné, když si ji lidé spojují se mnou, a proto vydává v Kupředu toto prohlášení. (...) Všechny útoky byly hodně nepříjemné. Trpěla moje maminka, pan Fuchs, moje děti a vadilo to i ostatním příbuzným. ´Proč pořád píšou jenom o tobě? Jjako by nebyli jiní komunisti! Pořád jenom Fuchsová, Fuchsová",´ řekla mi naštvaně teta." Protože mám svázaný ročník Kupředu z roku 1990 doma, nebylo ověření toho, co Irena F. tvrdí, nijak složité. Nejen "týden po Čerešničkách", ale ani po celý zbytek roku 1990 se ale žádný tak barvitě popisovaný hon na Fuchsovou v Kupředu nekonal. V Kupředu nevyšlo "několik dopisů od čtenářů", ale 1 (slovy: jeden) kratičký dopis Lubomíra Mazucha, pozastavující se nad jejím převlekačstvím kabátů. Nevyšel ani žádný dopis protestující autorčiny jmenovkyně, jen drobným písmem tato nenápadná dvouvětá noticka: "Na žádost paní Fuksové z MNV v Českém Brodě potvrzujeme, že není totožná s autorkou článku ´Čerešničky´. Jde o shodu jmen." V žádném z pětadvaceti dalších čísel Kupředu roku 1990 už jméno "Fuchsová" nepadlo.

Ostatně zábavná je i fabulace Ireny Fuchsové ohledně toho, jak je už 23 let pronásledována a dehonestována Kolínským Presem (zmiňuje to hned na několika místech knihy). Pokud mi paměť coby pečlivému čtenáři Presu dobře slouží, tak v tomto týdeníku vycházela na pokračování celá jedna z jejích knížek, v Presu téměř rok týden co týden publikovala svůj výše zmíněný sloupek Drobečky, v Presu vychází měsíc co měsíc na titulní straně pozvánka na její autogramiády, Pres avizoval vydání (když ne všech, tak určitě drtivé většiny) jejích knih, Pres s ní otiskl několik rozhovorů a to si určitě ještě nevybavuji vše. Milá paní, taky bych chtěl být takhle pronásledován a dehonestován...

Kniha v kostce

Čím skončit... Čas je drahý a protože sám bych knihu (kdybych bohužel redakci Presu neslíbil napsání její recenze) dočíst nedokázal, napadlo mě čtenáře četby ušetřit a připravit její stručné resumé. Je sestavené z autentických autorčiných popisků pod několika fotografiemi v knize. O mnoho víc než to, co je uvedeno v nich, se v knize stejně nedočtete a v této verzi má autobiografie Ireny Fuchsové navíc i opravdový švih. Čtvrtá třída. Na škole v přírodě. Jdeme s bratrem Kájou do hospody. S kulatým akváriem. Mám tam rybičky. Tak co mě čeká? Na výletě v Ústí nad Labem. Syn Filípek. Počůral svého tatínka a spokojeně usnul. V Praze na výletě. Svatba. Džíny nám nepovolili. Často mě v té době bral žlučník. Dva měsíce po svatbě jsem šla na operaci se žlučníkem. S Rituškou na vítání občánků na Městském národním výboru. Pane bože, děkuji ti. VUML mám za tři! Na dovolené u Balatonu. Nad čím asi přemýšlím? Ritunka s naším Beníčkem. V klimkovických lázních s Nei-Reportem. A začínám vydávat knihy!

PETR SOUKUP

P.S. V závěrečném resumé sice chybí důležitá pasáž z knihy o tom, jak se do Ireny Fuchsové v roce 1968 bláznivě zamilovalo 57 ze 60 mužských zaměstnanců vzorkovny kolínské Tesly, ale na druhou stranu, ta je evidentně vymyšlená. Ve skutečnosti se jich do ní totiž určitě zamilovalo všech 60.

Recenzi Petra Soukupa si přečetla PhDr. Eva Jančíková. Studovala na filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova) obory - věda o výtvarném umění a etnografie. Následně na této Univerzitě získala doktorát. Působila jako historička umění a etnografka v okresních muzeích, ale také na významných zámcích a v galeriích. Vydala několik knih (např. Historie svateb) a další připravuje k vydání. V současné době se zabývá znalectvím v uvedených oborech.

PhDr. Eva Jančíková mi svou "Reakci na recenzi" poslala. Tady je:

Vyjádření k recenzi knihy Ireny Fuchsové v Kolínském Presu (9.7.2013): „Když světlo projde špínou, zůstane čisté“, nakladatelství Beskydy 2013, recenzent Petr Soukup.

O napsání recenze byl redakcí Kolínského Presu požádán jeho bývalý redaktor Petr Soukup, který knize Ireny Fuchsové věnoval rozsahem celou stranu tiskoviny(!) s podotknutím, že to bohužel slíbil. Už ten povzdech evokuje dojem, že se mu do toho zřejmě moc nechtělo. Samotný text recenze to jen potvrzuje, ale je z něj také až příliš cítit, že si nemohl nechat ujít příležitost vyřídit si osobní účty s autorkou, se kterou ironicky polemizuje, vysmívá se jí, téměř uraženě osvětluje události týkající se jeho osoby a veřejnosti sděluje, jak jej Irena F. přímo irituje svou hypertrofovanou, ubíjející, otravnou sebestředností a jak mu vadí její nekonečné sebepropagační „jájství“ (tady se autor asi překlepl, patří sem Jáství).

Soukupův emotivní a politicky bičovaný text sám o sobě recenzí není, je to pouze souhrn jeho osobních názorů na autorku a na styl jejího psaní, jen výběrově se zabývá obsahem, protože pokud by se mělo jednat o recenzi, musel by jako kvalitní recenzent nejprve čtenáře seznámit s celým dílem, analyzovat jej a vyjádřit se, ne jím pouze listovat (jak neprozřetelně podotkl) a vytrhovat z knihy části textu, které ještě navíc přetlumočuje svými vlastními slovy, čili si na jejím textu vytvořil text vlastní, sloužící k ještě většímu pohanění díla, což solidní recenzent nedělá.

Smyslem práce recenzenta (kritika) by mělo být nestranné a věcné posouzení textu, což nevylučuje, že by kritika mohla být třeba i negativní. Pouhý hanopis ale kritikou není.

Roztříštěnost Soukupovy „recenze“ je dost zarážející. Už samotný cimrmanovsky pojatý název: „Irena Fuchsová ležící, spící aneb pane bože, děkuji ti, VUML mám za tři“ (místo uvedení skutečného názvu knihy) vypovídá o postoji autora dopředu veřejnosti sdělujícího, jaké asi bude jeho vyjádření k vydané knize. Také emotivní či prostolidové vyjadřování např.:…uřízl si ostudu…toho věčně načuřeného papaláše…snůška blábolů…uff, tohle tušit poslanci v parlamentu…milá paní, taky bych chtěl být takhle pronásledován a dehonestován…, to jsou výrazy člověka, který by takovou knihu určitě napsal jinak a lépe, kdyby to uměl. Stylistickým nebo pravopisným chybám by se ale měl zcela vyhnout, a to nejen proto, že jeho posudek bude číst široká veřejnost.

Je nutné podotknout, že sama autorka uvádí, že psala román o dívce, narozené v Kolíně a od samého počátku je naprosto jasné, že se jedná o autobiografii. Jako autobiografické dílo jej označil i zadavatel recenze - redaktor Kolínského Presu, jen pan Soukup si vše zjednodušil a píše o čtyřsetstránkové knize vzpomínek bývalé komoušky. Proč ne, ale svou „recenzi“ začíná trochu nelogicky tím, že se mu při listování knihou Ireny F. vybavila myšlenka, že prý proti Paroubkovi je úplný troškař když do tisku dala „jen“ 60 fotografií, kdy na polovině z nich je ona sama.

Podivně se však jeví jeho vlastní uvádění popisu těchto fotografií, kterým chtěl zdůraznit a viditelně zesměšnit onu autorčinu „sebestřednost“ jako např.: …paní Irena před akváriem, paní Irena na venkově, paní Irena na výletě, paní Irena v lázních, paní Irena ostříhaná nakrátko, paní Irena prostovlasá, paní Irena rozcuchaná, paní Irena s papírem v ruce, paní Irena s nedojedenou večeří… atd.

Autorčiny vlastní popisy fotografií, ke kterým má  osobní vztah, nepovažuje pan Soukup za dobré a „velkoryse“ ponechává na čtenáři, aby si sám udělal nějaký závěr, když původní popisy vytáhl a sestavil je do sloupce, aby co nejvíce vynikl jejich obsah (bez fotografií však vyznívající trochu jinak). Z autorského popisu fotografií je sice patrný uvolněný styl i způsob vyjadřování Ireny Fuchsové, ale ten se nakonec táhne celou knihou, kdežto z nově uvedených popisků pana Soukupa je znát snaha o zesměšnění, což  se projevuje v celém jeho textu.

Podstatnou část své kritiky věnuje zmínce o psaní článků paní Fuchsové do regionálního tisku, což ovšem zlehčil vlastním přetlumočením textu. Pak se v „recenzi“ rozhodl psát už vážně a Irenu Fuchsovou uvádí jako spisovatelku, která se v každém textu či rozhovoru nezapomene pochválit. Když už to tak napsal, měl by uvést alespoň nějaký příklad, aby svůj názor doložil. Jeho povzdech na tím, že je asi jedinou spisovatelkou na světě, která si každý měsíc pořádá autogramiádu - nějak nesouvisí s vyjádřením zaměřeným k vydané knize. Nakonec autogramiáda jako veřejné udílení podpisů není přece nic pohoršujícího a když to spisovatelka umí a čtenáři za ní přicházejí, tak proč ne?  

Ovšem zcela nepatřičně vyznívá Soukupova věta, že: „…Spisovatelka, která napsala čtyřsetstránkovou knihu vzpomínek, aniž by její obsah byl zajímavý pro kohokoliv jiného než jí samou a (snad) její příbuzné…“, vyjadřuje pouze jeho osobní názor, případně názor některých jeho kolegů. Jak ale může pan Soukup vědět, že uvedená kniha vzpomínek nebude  vůbec nikoho zajímat? Proto asi té knize věnoval celou novinovou stránku. Když už se v hodnocení díla konečně dostal k tomu, aby se vyjádřil k jejímu obsahu, čímž asi měl vůbec začít, tak zhuštěně provedl politické kádrování autorky samozřejmě počínající vstupem do SSM a konče jejím vystoupením z KSČ.

Dále uvádí, že: „Většinu knihy věnuje Irena Fuchsová podle očekávání sebeospravedlňování své výše popsané normalizační kariéry“ (výše však uvádí že většinu knihy zabírají její fotografie), přisuzuje jí bájnou představivost a prokazatelnou fabulaci a vymýšlení si. Jelikož je v textu pan Soukup jako vedoucí redaktor regionálního tisku v té době také zmíněn (už to by měl být důvod k tomu, aby recenzi psal někdo jiný), provádí zde jakousi sebeočistu a vysvětluje, jak tomu ve skutečnosti bylo. To je snad v pořádku, ale ironické narovnávání skutečnosti prostřednictvím recenze knihy ukazuje na osobní zaujatost, která nakonec ovlivnila celý text.

Pod názvem odstavce Kniha v kostce sděluje pan Soukup, že čas je drahý a že ušetří čas čtenářů tím, že sestaví z autentických autorčiných popisků pod několika fotografiemi v knize jakési resumé. Připouští zde, že se jedná o autobiografii Ireny Fuchsové a s neskrývaným sarkasmem uvádí, že v této verzi má  autobiografie opravdový švih. Na závěr „recenze“ je to asi skutečně málo.

Co chtěla Irena Fuchsová svou knihou říct (mimo uvedení vlastních vzpomínek na dětství a mládí) můžeme vycítit z vytažených vět její právě recenzované knihy, Když světlo projde špínou, zůstane čisté:

  „Po listopadu nám ale bylo okamžitě jasné, že jsme všichni v jednom pytli, ať jsme se chovali před listopadem sebelépe. Stali se z nás bejvalí komouši... Ale protože jsem bejvalá komouška, tak se do mě furt kope. Tak si do mě poďte kopnout taky“. 

                                                                                                                PhDr.Eva Jančíková

Obálka zmiňované knihy: http://www.kdyz.cz/irena-fuchsova

Můj blog "Sem bejvalá komouška, tak si do mě poďte kopnout!", který jsem uveřejnila 26. března 2011 v 00.08.:

http://fuchsova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=183792&bk=10228