Divná dovolená

Pokud si chcete přečíst moji letní povídku, "Divná dovolená", která vyšla 17. srpna 2013, v MF DNES, v příloze Víkend, pojďte dál. Jste vítaní...

Divná dovolená

Tříkilometrovou eukalyptovou alej v Kolymbii, kousek od “našeho” hotelu, bych poznal mezi všemi alejemi na světě. Nejenom proto, že ji Anna milovala. Když jsme ji z autobusu uviděli před třinácti lety poprvé, přitiskla se ke mně a zavřela oči.

“Koukej se za mě, Jakube,” vydechla a mě v tu chvíli, nevím proč, napadlo, že by se nám to tentokrát mohlo konečně podařit.

Projížděli jsme alejí, zastavili jsme u jednoho hotelu, u druhého a na konci aleje, u hotelu Lutania, jsme zbyli v autobuse jenom my dva. S kufry jsme šli na recepci, kde k nám rozesmátá recepční rozpřáhla ruce, jako bychom tady byli stálými hosty a právě se vrátili z výletu.

“Anna! Vítám vás u nás! Vítám vás u nás, Jakube! Já jsem Elena!”  

Na internetu ji všichni chválili a nezklamala ani nás. Mluvila česky velmi dobře a rozuměla i českému humoru! Když jsme druhý den stáli u recepce a kolem běhaly a křičely děti, jeden Čech si povzdychl, proboha, Herodesi, kde jsi? Rozesmáli jsme se všichni, i Elena.

“A vy? Co děti? Nechali jste je doma,” konstatovala se spikleneckým mrknutím, a Anna vzdychla.

“Kéž by.”

Elena zvedla vítězně ukazováček, vyšla z recepce a vedla nás před hotel.

“Máme tady horu! Jezdí sem ženy z celého světa! Vezmou nějaký dárek, kámen, květinu, a nesou ho tam! Lezou i po kolenou! Nahoře odevzdají dar a přejí si mít dítě. Hora je slyší. Tam, jak vidíte ty dva kůly! Tam je naše hora.” Vracela se zpátky, ale ještě se na nás ve dveřích otočila. “Kámen nebo květina musí být naše! Tady odsud!”

Šli jsme tam hned ten den...

... Podruhé jsme projeli eukalyptovou alejí za tři roky. I s naší dvouletou Kristýnkou. Od té doby jsme tam jezdili všichni tři každý rok.                                                                                                         

Když bylo Kristýně jedenáct let, Anna zemřela při autonehodě. Já zestárnul a Kristýna dospěla. Změnila se. Už to nebyla ona. Jenom její roztomilé pihy po celém obličeji, ty zůstaly stejné. Nechtěl jsem, aby už odteď byla dospělá, a objednal jsem se k psycholožce, která mi potvrdila, co jsem si myslel.

“Udělejte všechno pro to, aby se zase stala holčičkou. Ona se chce vrátit zpátky. A vrátí se. Sice se vrátí jako moudrá holčička, ale lepší moudrá holčička, než stará.”

Když jsem vyšel z ordinace, sedl jsem si v prázdné čekárně a zavřel oči. Slyšel jsem, že někdo vešel, ale seděl jsem dál. Pak mi ten někdo položil ruku kolem ramen a přitiskl mě k sobě. Byla to voňavá, měkká náruč ženy a já se do ní, s očima stále zavřenýma, ponořil. Nasával jsem všechno, co mi po odchodu Anny chybělo a ještě dlouho mi chybět bude. Nasával jsem Petru jako drogu.  

Chodila k psycholožce kvůli svému desetiletému synovi, který chtěl žít po rozvodu s otcem. Respektovala jeho přání, a přišla o něho. Odmítl se s ní stýkat. I to respektovala, ale pomoc potřebovala, stejně jako já. Šli jsme si sednout do kavárny a dvě hodiny si povídali. Měl jsem pocit, že ona jediná mi rozumí. Že jenom my dva mluvíme stejnou řečí. A tak jsme se začali opatrně scházet.

“Tati, Petra lže,” řekla mi Kristýna za čtrnáct dnů a začala plakat. “Prý jsi ji řekl, že ji máš rád víc, než jsi měl rád maminku.”

Vyděsil jsem se. Proboha, proč tohle Kristýně říká?! Jel jsem hned za ní, aby mi to vysvětlila. Zhroutila se, prý nikdy nic takového neřekla, ale chápe, proč si to Kristýnka vymyslela, odpouští jí to a odejde z mého života...

Vydržel jsem to bez ní týden. Pak jsme se sešli a dali si pevná pravidla. Kristýna je v našem vztahu, u nás obou, na prvním místě.

A tak jsem jednou, dvakrát týdně, chodil k Petře, a Petra chodila k nám. Když jsem měl služební cestu, přespala u nás. Zdálo se, že si na ni Kristýna zvyká.

Příměří trvalo tři měsíce.

Jednou jsme byli s Petrou na obědě a manželský pár vedle nás se začal hádat. On ji uhodil do ramene, ona vstala a vyběhla ven.

“Jakube, mě mlátit nebudeš, viď,” zeptala se Petra a já se rozesmál.

“Nikdy jsem žádnou ženu neuhodil!”

“Kristýna říkala, že...” Zarazila se, skousla rty a sklopila oči. Chtěl jsem vědět, co Kristýna říkala, chtěl jsem to vědět urputně, tak mi to nakonec řekla.

“Prý jsi svoji ženu mlátil. Kristýna to viděla.”

Nikdy jsem Annu neuhodil. Věděl jsem, že se nezeptám Kristýny, proč to řekla, protože mi bylo jasné, že to neřekla. Pochopil jsem, že Petra je psychopatická lhářka, která mě chce s Kristýnkou rozeštvat. Rozešli jsme se. Tentokrát definitivně.

Přišly prázdniny a my jeli po dvou letech znovu k Eleně.

Autobus zajel před recepci, čekali jsme, až nám řidič vyndá z úložného prostoru kufry, kolem nás stálo asi deset lidí, kteří za chvíli stejným autobusem pojedou na letiště, a mně se najednou zdálo, že jsem u velkého ibišku zahlédl nějakého známého v červeném oblečení. Koukali jsme po něm oba, ale nikoho jsme neobjevili, tak jsme vzali s Kristýnou kufry a šli na recepci, kde na nás s rozevřenou náručí čekala Elena.

Kristýna se k ní vrhla, objaly se a dlouho, dlouho se držely.

Blbče. Blbče. Blbče! Dobře se dívej! A příště si vybírej ženu podle toho, jak se bude s Kristýnou objímat!

“Elena je podobná mamince,” řekla Kristýna u večeře.                       

“Čím, prosím tě?” Rozesmálo mě to. Ty dvě si totiž nebyly vůbec podobné!

 “Když byla maminka nervózní, nebo o něčem přemýšlela, vzala pokaždé do ruky nějaký papíry nebo tužku. Cokoli. Elena to dělá také. A má dlouhé prsty, jako měla maminka...” Sklopila hlavu do talíře a já rychle odvedl řeč.

“Na pláži byla rodina, co s námi jela z letiště. Co ty jejich dvě děti? Na letišti jste si povídali...” Kristýna pokrčila rameny.

“Jsou divní. Když ses šel projít, šla jsem k jejich lehátku a oni se najednou zvedli, a šli s rodiči do vody! A přitom chvíli před tím z vody vylezli!” Přikývl jsem.

“Tak to jsou fakt divní!” Oba jsme se rozesmáli a lidé od okolních stolů se po nás káravě podívali. Kývl jsem směrem k nim. “Kristýno! Pst! Jsme ostře sledovaní!” Rozesmálo ji to ještě víc, a když si šla za chvíli pro zmrzlinu, schválně se mezi stoly vlnila jako manekýnka a opět neušla pozornosti.

S Annou jsme každou naši dovolenou pojmenovávali podle hostů hotelu. Zažili jsme tady dovolenou ukřičenou. Žravou. Dětskou. Babskou. Záletnickou. A tahle bude zvědavá...

A byla. Oba jsme měli pocit, že nás všichni pořád pozorují. Povídají si o nás. Ale zároveň nás vyčlenili. Jako bychom mezi ně nepatřili. Se mnou se nikdo nebavil a s Kristýnou si nikdo nehrál...

Po třech dnech jsme přejmenovali zvědavou dovolenou, na dovolenou divnou.

Jednou jsme se šli s Kristýnou projít k naší hoře a já jí vyprávěl, co ode mě i od Anny mockrát slyšela. Jak nám hora pomohla. Kristýna se rozplakala a já si k ní klekl a objal ji. Objímali jsme se a brečeli. A najednou do nás někdo vrazil. Skupinka hostů z hotelu nás od sebe oddělila, aby mohli projít, i když cesta byla široká. Neomluvili se, smáli se a říkali něco o praseti.

Vrátili jsme se do hotelu a vyprávěli to Eleně.

“Divná dovolená,” řekl jsem já.

“Divní lidé,” řekla Kristýna.

A pak nás Elena pozvala k sobě domů.

“Přijedu pro vás hned zítra ráno, moji milí!”

Poprvé po třinácti letech jsem si uvědomil, že Elena není jenom perfektní recepční, ale je také žena. Krásná žena. Má rodinu, domov, děti, manžela...

“Jsi vdaná?” Zavrtěla hlavou.

“Před pěti lety ode mě odešel. Nemůžu mít děti. Ani hora mi nepomohla.”

A tak jsme začali trávit dovolenou s Elenou a s její rodinou. Měla velký dům u moře, kde žila s rodiči, a její sestra a bratr bydleli v domech kolem. Neteře a synovci si nadšeně zabrali Kristýnu a my měli čas na sebe. Hodně času.

Jednou jsme stáli na verandě vedle sebe a pozorovali děti, jak si hrají v moři. Elena vzala se stolu obálku a hrála si s ní. Kristýna měla pravdu. Jako bych se díval na ruce Anny.

Vzal jsem obálku, položil ji na stůl a pak jsme se objali a políbili. Proč ne? Naše divná dovolená se už dávno změnila na dovolenou zamilovanou...

... Když šli ti dva později za dětmi k moři, řekla si Elena, že Jakubovi nikdy neřekne, co v den jejich příjezdu vzrušeně šeptala všem hostům, kteří v tu chvíli stáli kolem recepce, “baba v červeném”, jak překřtila nepříjemnou Češku, která se konečně po čtrnácti dnech dovolené, vracela domů.

“Jděte se všichni nenápadně podívat ven! Přijel pedofil! Je to ten vysoký blonďák! Tu malou pihovatou holku si platí! Znám je oba! Řekněte to všem, ať si dají pozor na děti!”