Kolo a já

Zeptáte se, kdo je tvůj nejlepší přítel, a už se to sype. Pes. Kniha. Vibrátor. Cigareta. Kočka. Facebook. Leguán. Alkohol. Kaktus. To je partička, co? Tak proč bych já nemohla odpovědět, že můj nejlepší přítel je kolo?

Jsem s ním od rána do večera. Ráno s ním vyjedu do práce, tam na mě čeká do odpoledne, pak jedeme spolu domů, vyprávím mu, co jsem zažila, stavíme se na nákupech a pak už jedeme domů. Má svoje místo v předsíni, odkud má přehled po celém mém malém bytě, a tak je se mnou i doma. A druhý den se všechno opakuje. Ráno s ním vyjedu do práce, tam na mě čeká do odpoledne, pak jedeme spolu domů, vyprávím mu, co jsem zažila, stavíme se na nákupech a pak jedeme domů.

Ale před čtrnácti dny se tenhle rituál změnil. Vezla jsem plný košík nákupu na víkend a kousek od našeho domu jsem se zhoupla na šutru, který ležel na silnici a už jsem slyšela, jak se to vzadu sype!

Zastavila jsem, ale než jsem mohla kolo opřít, přišel ke mně chlap, nebo kluk, to nebylo poznat, protože se hned sehnul a sbíral housky, cibuli, pórek, brambory a je vlastně úplně jedno, co sbíral, protože když to všechno sebral a dal do košíku, podíval se na mě a byl nádherný! Ježíši, ten byl sladký! Byl podobný Ondřejovi Sokolovi. No... vlastně mu moc podobný nebyl, ale tvářil se jako on! Měl stejné oči jako on! A jak se tváří Ondřej Sokol, a jaké má oči, vím moc dobře, protože jsem na něm byla už pětkrát v Činoherním klubu. Asi jsem úchylná, ale vážně jsem už pětkrát viděla hru Zrada, kde Ondřej hraje a...

„Ahoj. Snad sss... snad sss...“ Koukal pořád na mě a koktal. „Promiň. Chtěl jsem říct: SNAD JSEM SEBRAL VŠECHNO. A místo toho koktám, protože koukám, že jsem snad všechno sebral docela pěkný holce.“

Jasně, že jsem zčervenala. Vy byste nezčervenaly?! Je mi dvacet dva, měla jsem dva kluky, doslova „měla“, protože jsem se s každým jednou vyspala a nazdar, a  najednou se objeví tenhle, koktá, když se na mě podívá jako Ondřej Sokol, řekne, že jsem docela pěkná holka...

Nemůžu už mlčet! Musím taky něco říct!

„Jen jes...jestli...ssss...“ Začali jsme se oba smát. „Promiň! To je snad nakažlivý! Chtěla jsem říct, JEN JESTLI JSI SEBRAL VŠECHNO!“

„Podívám se!“

A opravdu se podíval, našel ještě jednu bramboru na kraji silnice, dal ji do košíku a pak pochválil moje kolo.

„Perfektní. Mám tuhle značku taky. A jezdím strašně rád. Co kdybychom se zítra projeli, chtělo by se ti?“

Jasně, že by se mi chtělo! Strašně by se mi chtělo! Ale...

„Neboj. Jenom se projedeme. Projedeme se, ani z kola neslezeme a zase se vrátíme. Uděláme něco pro zdraví a pak se svalíme k televizi nebo ke knize.“

Přikývla jsem.

„Pokud se potom svalíme každý ve svém bytě, tak jo. Já jsem Bára.“

„Barbora?“ Znovu jsem přikývla. „Moje prateta byla Barbora, ale říkali jsme jí Babeta. Neměla děti a byla docela zlá. Ale měli jsme ji rádi. Byla s ní legrace. Já jsem Marek.“

Podali jsme si ruce, navzájem jsme si je pevně stiskli a pak se moje kolo nedočkavě zakymácelo, tak jsem se radši rozloučila.

„Zítra po obědě? Ve dvě hodiny? Bydlím tady v ulici, takže se můžeme sejít tady. Ano?“

„Souhlas. Těším se, Báro! Ahoj!“

„Ahoj, Marku!"

Nebudu popisovat, jak jsem druhý den od rána přemýšlela, co si vezmu na sebe, myla si vlasy, vytrhávala obočí, líčila se a zase odličovala, a také jsem chystala svačinu, pro sebe i pro něj a pití, protože když řekl, že neslezeme z kola, tak do žádné hospody nejdu a pěkně se najíme při jízdě, maximálně se na chvíli zastavíme...

… Bylo to nádherné odpoledne. Přijeli jsme až k večeru a hned jsme se domluvili i na neděli. Měla jsem sice pocit, že jsme si o sobě řekli všechno už v sobotu, ale povídali jsme si o sobě i v neděli a i nedělní odpoledne bylo nádherné. Tentokrát připravil svačinu a pití Marek, protože jsem s nedělí souhlasila pod podmínkou, že zase neslezeme z kola!

Marek pracoval přes týden v Praze, tak jsme se neviděli, ale volali jsme si, esemeskovali, mailovali, psali jsme si i na facebooku, vlastně jsme spolu byli každý den a víkend jsme si zopakovali.

Sobota projížďka, svačina a pití ode mě, neděle projížďka, svačina a pití od Marka. Když jsme se v neděli večer u našeho domu loučili, opřel si Marek kolo o zeď, a pak mě objal. Nemohla jsem ucuknout, protože jsem držela svoje kolo, a také se mi ucuknout nechtělo! Proč bych ucukávala, proboha?

„Barunko, co říkáš tomu, že bychom za týden někam vyrazili bez kol? Můžu vzít auto, nebo můžeme jít jen tak na procházku, a držet se za ruce. To na kole moc nejde.“    

Souhlasila jsem, i když se mi roztlouklo srdce. Ale byla neděle večer a sobota je daleko, mám před sebou pět dní, kdy si budeme psát a volat, uvidím, uvidím, a jestli se mi v sobotu bude srdce třást jako teď, tak prostě nikam nepůjdu!

… Pět dní uteklo, byla sobota, a mně se srdce třáslo pořád a třáslo se mi celý týden, třáslo se mi, když jsme si s Markem volali a on plánoval, kam mě všude vezme, třáslo se mi, když jsme si mailovali a psali si, jak se na sebe těšíme a jak je ten týden dlouhý, třáslo se mi, když mi Marek v sobotu odpoledne zavolal, že na mě čeká před domem a já pohladila v předsíni kolo, zamkla jsem a vyšla jsem před dům.

Marek stál na druhé straně ulice u auta a mával na mě. Zamávala jsem také a pak jsem šla pomalu k němu. Trochu jsem se při chůzi pohupovala, na základce mi kvůli tomu říkali kachňák, s tím nic nenadělám, mám DMO, dětskou mozkovou obrnu, která děti postihne při porodu, byla jsem na několika operacích, chodím, jak chodím. Mohla jsem dopadnout hůř...

… A najednou se mi srdce přestalo třást! A jak se přestalo třást, já se přestala bát, jestli se Marek právě teď zhrozil, kdo se to k němu kachní. Přestala jsem se bát, jestli se už nikdy neozve, a byla jsem najednou šťastná.

No, tak jsem kachňák! A má být? Mohla jsem dopadnout hůř!