Činoherní klub si nikdy na nic nehrál, nehraje a hrát nebude. Činoherní klub je takový, jaký je. A je takový už 50 let. A jiný nebude. Jsem tam jako nápověda od května 1994, tak vím, o čem píšu. Činoherní klub prostě je a my, co v něm jsme, se snažíme dělat svou práci co nejlépe a nijak extra se neprožíváme.
Ani tyto oslavy jsme nikdo nijak extra neprožíval. Věděli jsme, že se chystá kniha, Činoherní klub 2005 - 2015, protože jsme se jednou všichni sešli k hromadné fotografii. A začátkem roku dal náš ředitel, Vladimír Procházka, na ferman upozornění, abychom si udělali čas v pátek 27. 2. 2015, a přišli v 19.30. na oslavu 50. výročí založení Činoherního klubu.
Jak jsem už napsala, jsem v Činoherním klubu zaměstnaná jako nápověda od roku 1994. Od roku 1968 do roku 1993 jsem pracovala v kolínském divadle. Troufám si tedy tvrdit, že ve svých pětašedesáti letech znám divadlo a herce jako své boty. Ale jako své boty znám i mnoho různých lidí, kteří se "točí" kolem divadla a rádi by byli "uvnitř", ale z různých důvodů se jim to nedaří. A tak se přiznám, že se mi na slavnostní večer k 50. výročí ČK, moc nechtělo.
"Jen jeď a vem si foťák," vybídl mě pan Fuchs a já ho poslechla.
Přijela jsem z Kolína dřív, a když jsem dole před barem potkala pana Smočka, který právě skončil zkoušku ukázky ze své hry, Piknik, vyndala jsem fotoaparát a poprosila jsem zvukaře, Zdeňka Johna, aby mě s panem Smočkem vyfotografoval, protože jsem v Činoherním klubu dvacet jedna let a nikdy mě nenapadlo, abych se s ním vyfotografovala! Ale dneska je přece slavnostní večer! Právě dneska je výročí 50. let Činoherního klubu, a já budu mít fotografii se zakladatelem Činoherního klubu! S naším úžasným Láďou Smočkem, kterého si vážím a miluju ho.
https://www.facebook.com/irena.fuchsova
Kdybych už nic nevyfotila, tahle fotka mi stačí, řekla jsem si, ale pak mě ještě Zdeněk vyfotografoval se Standou Zindulkou, se kterým jsem v roce 1994 do Činoherního klubu nastoupila, a když mi fotoaparát vracel, "chytla" jsem Otmara Brancuzského a tím jsem s fotografováním skončila.
My, z Činoherního klubu, jsme seděli ve skupinkách v přízemí i na balkoně a kolem nás bylo plno lidí, z nichž jsem dobrou polovinu neznala. Potom krátce promluvil pan ředitel Procházka a po něm Láďa Smoček a já se přistihla, že ho poslouchám a spokojeně se culím, protože Láďa mluvil úplně stejně, jako s námi mluví na zkouškách nebo u baru. A také jsem si v tu chvíli vzpomněla, jak jsem v květnu 1994 přišla poprvé do Činoherního klubu, překročila jsem práh do zákulisí a měla jsem pocit, že jsem ryba, kterou dali po dlouhé době do vody. A jako ryba ve vodě se tady cítím i v roce 2015...
Pak byla již zmiňovaná ukázka z Pikniku, který se tady hrál poprvé před padesáti lety. V ukázce účinkovali tři původní herci, pánové Josef Somr, Jan Kačer a Jiří Hálek. Dva další, kteří se na naši oslavu dívali z hereckého nebe, zastoupil Martin Finger a Otmar Brancuzský. Ta ukázka byla strhující. A brzy, bohužel, skončila. Jako když máte hlad a s chutí jíte a najednou vám jídlo odnesou a vy byste ještě jedli...
Pak přišli na jeviště i další dva naši režiséři, Martin Čičvák a Ondřej Sokol, a společně s Ladislavem Smočkem a ředitelem Vladimírem Procházkou, pokřtili knihu o Činoherním klubu. A potom Vladimír Procházka řekl všem v hledišti, Činoherní klub je váš.
A přesně v tu chvíli položil Petr Nárožný, na vrchol oslav 50. výročí Činoherního klubu, typickou činoheráckou "třešničku na dort". Zvedl ruku, tím na sebe upozornil, pak mírně povstal ve druhé řadě, kde seděl s manželkou, a s podbízívým úsměvem oslovil ředitele Procházku.
"Měl bych dotaz. Bude, prosím, zmíněná publikace pro zaměstnance zdarma?"
Pan ředitel na něho vteřinu, dvě koukal a pak přikývl.
"Bude, Petře."
A pak se davy lidí vyvalily z hlediště ven, kde ve vteřině nebylo k hnutí, já prošla prázdným hledištěm a přes jeviště jsem se dostala k hereckým šatnám. Když jsem tam potkala Ondřeje Sokola, řekla jsem mu, víš, když jsi přišel na jeviště s Číčou (Martinem Čičvákem), tak jsem na vás dva a na Smóču byla tak hrdá, až mě to dojalo. Asi jsem už sentimentální...
Ondřej Sokol přikývl. "To seš, Irenko."
A pak jsem jela zpátky do Kolína.
P. S.
Tenhle blog jsem napsat nechtěla. Neměla jsem důvod. Ale dopoledne mi na e-mail přišel od jedné známé odkaz na tento web: http://literarky.cz/komentare/ostatni/19404-dopis-tenaky-to-se-nepovedlo
A tam byl tento dopis:
Dne 27. 2. 2015 jsem plna očekávání dorazila do Činoherního klubu Ve Smečkách na oslavu 50. výročí založení divadla.
K návštěvě divadla jsem mírným nátlakem donutila také své postpubertální děti, neboť jejich účast jsem považovala za téměř vlasteneckou povinnost. Před začátkem "představení" jsem věnovala tichou vzpomínku všem slavným umělcům, kteří svá nejlepší léta strávili v prostorách tohoto malého divadélka. Sentimentálně jsem zalitovala, že většina nejvýznamnějších tvůrců a spoluzakladetelů divadla již mezi námi není, a nemůže se tedy tohoto slavnostního večera na jejich počest zúčastnit. Při odchodu z divadla jsem naopak pocítila úlevu, že se této akce nedožili.
Po slavnostním úvodu ředitele divadla Vladimíra Procházky vystoupil na jeviště pan režisér Ladislav Smoček a zdlouhavě publiku vysvětlil, že budeme mít tu čest zhlédnout úryvek jeho hry Piknik, kterou napsal, vytvořil scénu, podílel se na výrobě kostýmů a slavnostně uvedl v roce 1965 jako první inscenaci Činoherního klubu. Poděkoval, že za nemocného herce Pavlatu obětavě zaskočil jakýsi (mně zcela neznámý) herec souboru.
Opomněl upozornit na to, že další tři účinkující (Josef Somr, Jan Kačer a Vítězslav Hálek) v této hře hráli již před padesáti lety a že se jedná o zcela zásadní osobnosti divadla.
Po dvacetiminutové ukázce ze hry jsme byli nuceni přihlížet slavnostnímu křtu nové knihy pana Smočka a vyslechnout proslov programového ředitele televize ČT art.
Poté "představení "skončilo a všichni se přesunuli na opulentní hostinu do divadelního baru.
Žádná vzpomínka, žádné poděkování, žádná diskuse.
Měla jsem neodbytný pocit, že si z nás někdo dělá nevhodnou legraci. Co to mělo být? Se vší úctou k zásluhám pana režiséra Smočka, tuto jeho veřejnou sebeprezentaci jsem rozhodně neměla zapotřebí.
Pouze úbytek duševních sil může být omluvou za tento trapas, při kterém nepadla zmínka o spolupracovnících a spolutvůrcích divadla, o zástupu slavných herců, dramaturgů, muzikantů, výtvarníků tohoto významného souboru za posledních padesát let. Ani slovo o těchto velikánech českého divadla, od kterých se mají další generace umělců co učit a kterým jsou povinováni hlubokou úctou.
Bez ředitele Jaroslava Vostrého, režisérů Jana Kačera, Evalda Schorma, Jiřího Menzela, Jiřího Krejčíka, herců Petra Čepka, Jiřího Kodeta, Josefa Abrháma, Miroslava Macháčka, Jiřího Hrzána, Františka Husáka, Vladimíra Pucholta, Jiřiny Třebické, Niny Divíškové, Věry Galatíkové, bez muzikanta Petra Skoumala by nebylo Činoherního klubu a možná ani Ladislava Smočka.
Pokud je důvodem ztráty paměti stařecká ješitnost pana Smočka, co omlouvá nedostatek úcty a pokory pana ředitele Procházky a současného souboru divadla? Že by špatné svědomí a pýcha?
Škoda, že se v hledišti nenašel nikdo, kdo by vstal a začal se domáhat důstojné vzpomínky na významné osobnosti divadla. Pokud ne z respektu k těm, kteří tu již nejsou, tak z úcty k přítomným pamětníkům a příbuzným (paní Kodetové, Táně Fischerové, Janě Břežkové, a dalším).
Svým zmateným dětem jsem se cestou domů snažila vysvětlit význam Činoherního klubu pro moji generaci, přiblížit pocit svobody a hrdosti, se kterým jsem vždy z divadla odcházela, pocit malého vítězství nad zabedněným socialistickým cenzorem a víry, že jednou bude líp. Zavzpomínala jsem na fronty před pokladnou, na nejslavnější představení, která jsme viděli několikrát, na písničky panů Vodňanského a Skoumala, na pana Štibicha, divadelního všeuměla. Na nezapomenutelné večírky po premierách, při kterých se nepodávaly vybrané lahůdky, ale chleba se sádlem a se škvarkama a do rána se klábosilo a zpívalo u piána.
Doporučuji všem, kteří se podíleli na přípravách tohoto večera, smeknout a přiznat: PROMIŇTE, TO SE NEPOVEDLO.
Josefína Šumová
Aktualizováno ( Pondělí, 02 Březen 2015 17:19 )