Potřebuju špendlíky!

Byla jsem dítě tvořivé. Nikdy jsem se nenudila. Psala jsem si, četla, malovala, šila, vyráběla jsem nejrůznější věci z bužírky, z kousků látky, z korálků – doma bylo tolik věcí, se kterými se dalo pracovat...

Nejvíc jsem se s tím, co jsem našla doma, „vyřádila“ v sobotu a v neděli. Ale mělo to jeden problém. Občas jsem nutně potřebovala něco, co doma prostě nebylo. Například hodně, ale hodně světlá zelená nit. Nebo černé korálky. Také mi jednou chyběly dva velké červené knoflíky. A špendlíky, ty mi chyběly pořád!

Nebo zipy! Jednou jsem si ušila černé kalhoty, které jsem si v pondělí ráno chtěla vzít do školy, a potřebovala jsem do nich černý zip, který musel mít přesnou délku. Když jsem ho našla na jedné sukni, radostně jsem ho ze sukně odpárala...

… Už vás slyším, jak si říkáte, proboha, a proč si nedošla někam koupit nový zip? Máte pravdu, ale v době, o které mluvím, tj. konec padesátých a začátek šedesátých let, byly obchody v sobotu a v neděli zavřené, a to bylo hodně kruté, řeknu vám!

Vzpomínám si, jak jsem snila o tom, že bych měla klíče od všech obchodů, které jsme tehdy v Kolíně měli. Vlastně od všech obchodů bych klíče nepotřebovala. Stačily by mi tři – čtyři, protože jsem o víkendu nejvíc potřebovala švadlenku, papírnictví, železářství nebo domácí potřeby.

A protože jsem byla odmalička „sociálně postižená“, hned jsem začala přemýšlet o tom, jak bych to rozhlásila po městě, a lidé by za mnou o víkendu chodili, a říkali by mi, Irenko, skoč mi do švadlenky, prosím tě! Potřebovala bych osm velkých patentek! Ale ty velké! Je to těžká látka a malé patentky by ji neudržely.

Nebo by si mě poslali do papírnictví pro gumu, pro lepidlo, pro balicí papír.

Představovala jsem si, že by v pátek dal vedoucí prodejny ke kase „můj“ sešit, a kdybych k němu v sobotu nebo v neděli přišla „nakoupit“, napsala bych do něj, co jsem „koupila“ a komu, a ten dotyčný by to v pondělí přišel zaplatit. Nebyl to naivní sen! V té době jsme se v Kolíně všichni znali a určitě by se nikdy nestalo, že by si mě někdo v sobotu nebo v neděli pro něco poslal, a v pondělí to nezaplatil. A tuhle službu bych, samozřejmě, dělala zadarmo. Vůbec mě nenapadlo, že bych si za svoji ochotu a čas, nechávala něco platit. Kdepak. V mém snu jsem to dělala sobě a druhým pro radost.

I když to byl krásný sen, nikdy jsem nikomu neřekla, aby mi půjčil na sobotu a na neděli klíče od svého obchodu, že si tam dojdu, když budu já nebo někdo jiný, něco potřebovat. Neřekla jsem to nikomu, protože by si všichni mysleli, že jsem se zbláznila.

Uběhlo pár desítek let a obchody začaly být otevřené dlouho do večera, a celý víkend a někde dokonce měli otevřeno i celou noc – a já vrněla spokojeností. Konečně si to, co potřebujeme o víkendu, můžeme koupit o víkendu a nemusíme potupně čekat do pondělí!

Když se nedávno začalo mluvit a psát o tom, že se obchody o svátcích zavřou, že nebude otevřeno o víkendech, že se omezí otevírací doba, všechno ve mně začalo křičet.

NE! NE! NE! To už tady přece jednou bylo! NE! NE! NE!

Nezavírejte nám naše koupěchtivá přání do klecí otevíracích a zavíracích hodin! Nechte nás nakupovat kdykoli a cokoli!

Kdykoli! A cokoli!

I špendlíííky!

P. S.

Tento fejeton vyšel 11. března 2015 v Magazínu DOMA DNES.