Nevděčník

Spisovateli M. V. praskla před třemi lety aorta, přežil a nedávno si stěžoval v rozhovoru pro Právo, že nebyl v životě až taková svině, aby si zasloužil takhle krutý trest...

... že kolem sebe vidí politiky a podnikatele, kteří dělají horší věci a nic se jim nestane. On že dělal charitu pro děti, jezdil do Afriky s UNICEF, pomáhal kamarádům s penězi, a bráchové by mu potvrdili, že je bral celá léta na hory.

Očekával by, že tak výjimečný trest, jako je prasklá aorta, dostane třeba vrah, a ne někdo, kdo obrazně řečeno, v samoobsluze ukradl čokoládu. A jeho milenky? Ty má osm chlapů z deseti.

Prý se mu život touto událostí zhroutil a on se pohyboval v troskách a teď vše lepí zpátky. Nepřenositelná zkušenost.

Vzpomněla jsem si na tisíce těžce nemocných dětí, na jejich rodiče, sourozence, prarodiče. Čím se provinily tyto děti, nemocné tak, že některým zbývá pár let života? Neuklízely si hračky? Zlobily s jídlem? Neposlouchaly maminku? Vztekaly se? Jejich nemoc změnila životy mnoha lidí, semkla rodiny v celodenní, vyčerpávající péči. Nemyslím si, že by kdokoli z těchto rodičů vyčítal osudu, že oni přece nikoho neokradli, nepodvedli – tak proč zrovna jejich dítě je nemocné?

V roce 1954 jsem dostala dětskou obrnu. Tehdy se ještě proti ní neočkovalo. Byly mi čtyři roky. Naučila jsem se žít s postižením, které mě po všech stránkách obohatilo. A kdybych se vrátila do roku 1954 a mohla si vybrat, zda žít s obrnou nebo bez ní, chtěla bych ji dostat znovu.

Spisovatel M. V. na konci rozhovoru říká, že byl nevděčnej parchant.

Myslím si, že nevděčný je stále.