Dvě lázeňské zvláštnosti

Nemusíte se mnou souhlasit, ale já zajásala, když jsem se v roce 1995 dozvěděla o „svých“ lázních, které byly nové a právě otevřené, ale hlavně byly až u Ostravy, což je od Kolína přece jenom trochu z ruky, takže mi nehrozilo, že mě rodina o víkendu navštíví.

Od té doby tam jezdím skoro každý rok, protože to tam miluju a to nejenom pro tu vzdálenost. Ale o téhle své lázeňské lásce psát nechci, viděly jsme se letos, uvidíme se i za rok, těším se na ni, vím, že mi nikam neuteče, zůstane stát na svém místě a bude na mě věrně čekat - tak proč bych o ní psala?

Psát chci o dvou lázeňských zvláštnostech, které potkávají asi jenom mě, jak jsem letos překvapeně zjistila jemnou sondou do duší mých lázeňských kamarádů. Není to nic, k čemu bych se nemohla přiznat, takže to teď udělám.

Zvláštní je, že si na tyhle své dvě lázeňské zvláštnosti během roku ani nevzpomenu, ale ony ve mně skryté číhají a obě se objeví rok co rok, hned první den, když do lázní přijedu. Nevím o nich v přijímací kanceláři, ani u recepce, kde si vyzvednu klíč od pokoje, ale jakmile přijdu s kufrem k výtahu, čáry máry, a je tady první zvláštnost!

„To je doba, než to přijede,“ podívá se na mě paní, stojící vedle mě, a když nereaguju, otočí se na pána na druhé straně. „Nestihnu bazén! Musím na pokoj! Nevzala jsem si plavky!“ Pán přikývne a hudrá také.

„Přivolají si oba výtahy, nasednou do toho, co přijede dřív, ale ten druhý tam zastaví také!“

„Je to tak! A my čekáme tady dole jak blbci,“ souhlasí s nimi třetí nespokojený pacient, který mezitím přišel, a já mám co dělat, abych jim neřekla, proč jste nervózní!? Jste v lázních! Kam pospícháte? Když mám bazén, tak si plavky vezmu už ráno! Máte myslet na procedury, a ne, kdy půjdete s kým na kafíčko! Přece víte, že je nás tady plno a výtahy se nezastaví, tak nehudrejte, že na ně musíte chvíli čekat!

Výtah přijel, všichni jsme nastoupili, já zmáčkla své čtvrté poschodí a stoupla jsem si s kufrem až dozadu, abych se vyhnula řečem, které určitě přijdou, a také že přišly.

„Á, paní právě přijela!“ Mlčela jsem.

„Tak ať se vám tady líbí!“ Mlčela jsem.

„To vám bude chvíli trvat, než se tu vyznáte!“ Tak to už jsem nevydržela!

„Já se tu vyznám! Jsem tady počtrnácté!“

Uf. Konečně čtvrté patro. Jdu po chodbě, táhnu za sebou kufr a sykám. Tss. Pořád stejné řeči. U výtahu. Ve výtahu. Primitivní řeči! Tss.

Na pokoji jsem se opláchla, převlékla, vybalila, a když mi zatelefonovala sestřička, šla jsem na sesternu, pak k paní doktorce, a potom do jídelny, kde mi servírka ukázala stůl, kde budu sedět a dala tam moji stravovací kartičku, došla jsem si na časování pro rozpis procedur, a těšila se, jak po obědě půjdu na první proceduru, jodovou koupel, po které se mi celý rok stýskalo... 

Když jsem přišla do jídelny na oběd a sedla si ke „svému“ stolu, už tam seděly tři ženské. A čáry máry, byla tady moje druhá lázeňská zvláštnost!

Byly to nesympatické slepice! Jedna starší než já, jedna mladší a jedna mladá. Představila jsem se, ale vůbec mě nevnímaly! Jak by mohly?! Všechny tři se totiž bavily o tom, co budou mít dneska k obědu.

„Nedávala sis, Lucinko, tu svíčkovou?“ „Ne, svíčkovou si dávala Dáša.“ „Jo, svíčkovou mám já, Věro!“ „Tak já mám čočku? Fakt, nevím!“ „A kdo má ten salát, Věruško?“ „Nemá ho Dáša?“ „Ke svíčkové? To ne. Asi bude můj.“

Tss. Nedokážou se o ničem jiném bavit! Tss. To bude zábava! Pořád se baví o jídle! Pořád! Když k vedlejšímu stolu přivezly servírky jídlo, měly hned „nové“ téma!

„Jé, podívejte se! To vypadá krásně!“ „Už vím! Já si dala karbanátky!“ „Aha, tak ten salát bude tvůj!“ „Já si říkala, čí bude, a on je Věrušky!“

Tss.

Dojedla jsem, ucedila jsem, na shledanou, a byla jsem pryč. Šla jsem si lehnout do jodové koupele, pak jsem se prošla po lázních, přetrpěla jsem několik jízd ve výtahu a nakonec i večeři s těmi třemi slepicemi.

Tss.

A chcete vědět, co bylo druhý den?

Stojím u výtahu, nadávám svorně s ostatními, že nejede, když uvidím pacienta s kufrem, ptám se ho, odkud přijel, a v jídelně, u našeho stolu, je moje nejlepší zábava, dohadovat se, společně s usměvavou Lucinkou, starostlivou Věruškou a vtipnou Dášou, co jsme si to, proboha, objednaly k jídlu, a čí je ten salát…  

Tak za rok zase na shledanou, vy moje dvě lázeňské zvláštnosti!

Tento fejeton vyšel 8. října 2012, v Magazínu ONA DNES.  

P. S.

A jen tak mimochodem, kromě tohoto lázeňského fejetonu mám na svém kontě i dvě knihy o lázních, Když je žena v lázních a Když je muž v lázních. My, obrnáři, se totiž neflákáme! :-)

http://www.kdyz.cz/lazne