Touha malé a velké ženy

S bratrem, o dva roky starším, jsme si náš byt rozdělili, když mi byly čtyři roky a jemu šest. Kuchyň jsme nechali mamince. Velká obývací ložnice, kde jsme spali s rodiči, nás nezajímala. Ale pokoj, který ji propojoval s kuchyní, se mi líbil, a tak bratrovi zůstal pokoj, který byl za kuchyní na druhé straně.

Toto rozdělení nebylo trvalé. Když se bratr Kája vracel ze školy, netušil, zda jeho pokoj je pořád jeho. K jeho zabrání mě během dopoledne přinutily různé podněty, které Kája po příchodu ze školy nechápal, a tak docházelo k boji, který vrcholil házením našich hraček přes kuchyň do našich pokojů. Kája házel moje hračky ze svého obsazeného pokoje a já, když jsem zjistila, že mi tentokrát obsazení opět nevyšlo, jsem házela jeho hračky z mého původního pokoje.

Je pravda, že jsme se někdy na výměně pokojů dohodli, a v klidu jsme si své věci přenesli přes kuchyň, ale dohoda většinou dlouho nevydržela a opět létaly hračky kolem maminky a babičky, sem a tam…

Jednou jsem po Kájovi hodila i velké nůžky a ty se mu zabodly do nohy. Tímto nešťastným hodem a následným výpraskem nás obou, naše „výměny“ pokojů definitivně skončily.

Bylo mi pětadvacet a narodil se mi syn. Měla jsem jednopokojový byt, který jsem mu podřídila a zařídila jsem mu tam jeho kout. Ctila jsem jeho právo a určitě i touhu, kterou jsem si pamatovala ze svého dětství, mít své místo, a když to nemohl být pokoj, byl to alespoň kout.

Bylo mi třiatřicet a narodila se mi dcera. Tehdy už měl syn svůj pokoj, ale dcera měla zatím jenom svůj kout.

Bylo mi devětatřicet, když jsme se přestěhovali do bytu, kde už mělo každé dítě svůj pokoj a já, s panem Fuchsem, jsme měli obývací ložnici.

„Chtěla bych mít konečně svůj psací kout,“ posteskla jsem si jednou, když se náš nový byt 3+1 začal pomalu zaplňovat.

Pan Fuchs mi vyhověl.

V předsíni, do rohu hned za dveřmi, dal pracovní desku. Vedle stála vysoká skříň. Mezi tuto skříň a pracovní desku se mu podařilo vecpat židli, protože ke každému stolu židle patří, ale na tuhle židli se nikdy nikomu nepodařilo sednout, protože to nešlo. Tak jsem si na ni aspoň dávala kabelku.

Bylo mi osmačtyřicet, syn se od nás odstěhoval, pan Fuchs si z jeho pokoje bleskurychle udělal pracovnu, dcera měla svůj pokoj a já najednou zjistila, že toužím čím dál víc po svém pokoji. Po svém klidu. Po své samotě ve svém pokoji. Abych měla kde psát. A kde si budu dělat, co budu chtít.

Uvědomila jsem si, že mám nejvyšší čas, vrátit se do dětství a mít zase svůj pokoj.

Do roka jsem si sehnala v Kolíně pracovnu, kterou mi všichni závidí. Pilně tam pracuju, proto mi na jaře vyjde už třicátá kniha.

Ale... víte, někdy tam dopoledne přijdu, lehnu si, obložím se polštářky, přečtu si MF DNES, pak počkám, až zvony chrámu sv. Bartoloměje, který stojí kousek od mých oken, odzvoní poledne a slastně a lenošivě usnu.

A takhle šťastná jsem tam už třináct let… 

Tento fejeton vyšel 24. dubna 2013, v Magazínu DOMA DNES.