Sorry jako, ale protože Rejžek napsal asi nejlepší vzpomínku na paní Špinarovou vůbec, tak si dovolím dát sem tři odstavce. Jen tak, aby se na něj nenadávalo zbytečně. Pokud se mýlím, tak se omlouvám.
Jen tupě zírám, jak teď otroci bulváru papouškují jeden od druhého, že byla jejím největším hitem Morriconeho melodie z filmu Tenkrát na Západě, kterou obdařil Zbyšek Malý úděsným pseudopoetickým slovním průjmem, Jednoho dne se vrátíš. Jak pro koho. Inu, českému národu stačí málo k radosti, a proto nám taky zvolil Miloše Zemana. Tenhle kýč, vhodný leda k trýznění pozůstalých v krematoriu, bych ani za nic nevyměnil třeba za její brilantní Blues včerejší lásky od Dona Robeyho, které nahrála v roce 1972 s Ostravským rozhlasovým orchestrem.
Můžete mi někdo vyložit, co chtěl veršotepec sdělit blábolením: „Den se v růži skryl a z růže vůni bral, tím jsi dlouho žil a kráse přísahal. Mám už v tváři sníh, to léta můžou být, s prázdnem slůvek Tvých chci sotva v písních znít. To víš, že zůstanou, jak loukám tváře kvést. Dál v knihách všech zázraků mou písní zníš dál. To víš, že půjdem k nám, jak cestám zbývá jít. Též dveřím, co vzývají, jak náruč toužení, já dlaň Tvou stále znám.“ Ale fuj. Píseň před ní natočila už Mireille Mathieu, ale aspoň netlačila na pilu ve vytahování dlouhých slabik.
S Věrou mám dobrou historku. V klubu v Porubě jsem se na poslechovce v roce 1981 posmíval jejímu pokusu převzít z repertoáru Janis Joplinové Piece Of My Heart, pro změnu s textem onoho neúnavného bolševického grafomana Malého. Náhle se z publika ozval její hlas. „Honzo, já ti to vysvětlím, jak to vzniklo.“ Po pořadu vzala taxíka, odvezla mě domů, kde čekal její první muž Ivo Pavlík, načež se rozpoutal bujarý večírek, z něhož by doktor Karel Nešpor rozhodně žádnou radost neměl. Selfie se tehdy nepořizovala, ale rád bych ho dnes vlastnil.
Spi sladce, ostravská dračice.
.
