některé věci zůstanou hluboko v srdci napořád

až mě srdce bolí........a rozumím tomu, velmi...

Smutný příběh.

Martine, příběh Marie je tak smutný, že mě nikdy nenapadlo, abych o ní napsala. Bohužel se v posledních dnech přihodilo něco, co mi propojilo všechno, co mi vyprávěla a já o ní napsat musela. Myslím na ni a doufám, že vše dobře dopadne!

Taky znám, i když (díky bydlišti v paneláku) v mnohem jemnějších konturách...

Brácha byl taky to protěžované dítě, vymodlené (7 let se nedařilo), málem zemřelé (máma upadla ve vysokém stupni těhotenství, začala krvácet a zachránili to prý jen tak tak), věčně nemocné (záněty středního ucha pořád dokola, pak vážný otřes mozku), naprosto nezvladatelné a od konce ZŠ v anarchii vůči všem pravidlům apod. Dnes nemá nic - nemá žádný úspěch, žádnou pořádnou práci, žádnou minulost a vlastně žádnou budoucnost. Proflákaný život plný problémů, nic co by mu kdo záviděl. A možná v budoucnu bude dědit, to ovšem prázdný život nenaplní.

Jsem vděčná za to, že jsem byla to "méně chtěné" dítě. Naučila jsem se brát život jaký je, makat a starat se o sebe sama. Já nikdy nikoho na pomoc neměla a naučila jsem se nikoho ani nepotřebovat. Sice mě občas mrzí, že jsem neměla to samé, co měl brácha, ale když si vezmu, jaká díky tomu jsem, převáží vděk.

Dano, rozumím vám každé slovo. Marie bohužel zůstala strašně svázaná s nespravedlností, která ji potkala. Dusila ji v sobě a začala se před pár lety otevírat. Ale jenom mně. Bohužel. Měla začít dřív.

Znám a moc dobře. Sestra bůh já všechen možný odpad.

Je to škoda. A nemělo by se to stávat. Ale stává. Člověk se s tím vyrovná, ale je to stejně v něm. S Marií se to táhne celý život. Celý život to v ní bylo. Až poslední roky začala o všem mluvit. Celý devadesátiletý život je poznamenaný její mamušenkou. Na kterou nedá dopustit. Někdy mám pocit, že je ráda, že ode mě slyší kritiku mamušenky, ale nepřidá se. Pořád ji omlouvá.