Tak životní!

Paní Fuchsová, hluboce se klaním.

Děkuju. Děkuju. Děkuju. K téhle povídce mám silné osobní vzpomínky.Když jsem ji v roce 1996 psala, měla jsem ji v hlavě. Celou. Každé slovo. Poslušně jsem psala slovo za slovem, ale ona si na poslední straně začala žít svým životem. Z očí mi tekly slzy, skoro jsem neviděla na klávesnici, ale hlava mi plynule diktovala nová slova, nový konec. Dva týdny jsem nebyla schopná o ní mluvit. Když jsem to zkusila, zlomil se mi hlas a v očích jsem měla slzy. Telefonovala jsem tehdy mamince. „Mami, napsala jsem úžasnou povídku...“ A bylo to tady zase. Zlomil se mi hlas a v očích jsem měla slzy. „Irenko, ty jsi nemocná...“ ozval se ustrašený maminčin hlas... Tahle povídka je čarovná. Očarovala i Věru Galatíkovou. „Jdu k holiči,“ řekla mi jednou po zkoušce. „Nemáš něco na čtení, Irenko?“ Věděla, že pořád vozím nějakou knížku do vlaku, ale ten den jsem měla jenom noviny. A Rozloučení. „Mám takovou povídku...“ řekla jsem váhavě. „Ale nevím, jestli se hodí k holiči...“ Věra natáhla rezolutně ruku. „Dej sem!“ A tak jsem jí Rozloučení dala. Druhý den, když přišla před desátou hodinou na zkoušku, už nahoře na schodech na mě rozzlobeně mávala. „Tys mi včera dala! Tys mi dala, Irenko! Já sedím pod helmou, začala jsem to číst a najednou brečím a brečím a deset ženských na mě kouká, co se děje...“ Poslala jsem ji do literární soutěže Šrámkova Sobotka 1997. Týden před slavnostním vyhlášením vítězů přišel jeden člen poroty do Činoherního klubu. Představil se mi, a dlouho mě držel za ruku. Pak dojatě řekl, paní Fuchsová, letos nejsou peníze na nějaké ceny, tak my, jako porota, jsme se složili a dostanete od nás křišťálový košíček.“ Stojí na našem jídelním stole stále. No jo... no.

Silný příběh ...

Dobrý den, je to síla Irenko...