Ty jsi divná
… protože jíst a přitom číst, je můj zvyk odmalička. Když jsem přišla ze školy a babička mi dala oběd, měla jsem už připravenou knihu a v ní konkrétní kapitolu, na kterou jsem se těšila víc než na oběd.
A teď jsem se stejně těšila do vlaku, na svačinu a na noviny. Navíc jsem věděla, že pak už nebudu mít čas se najíst, protože i když se v Činoherním klubu vaří, nápověda čas na oběd nemá. I o pauze totiž většinou pracuju.
„Irenko, jaký škrt se to udělal? Nezapsal jsem si to...“
„Nechceš si se mnou říct druhý obraz?“
„Prosím tě, řekni mi přesně, jak jsme včera změnili ten můj text...“
A protože po zkoušce, která končí ve čtrnáct hodin, pospíchám na vlak do Kolína, naučila jsem se jíst ráno ve vlaku.
Svačinu do vlaku si dělám večer, zabalím ji do alobalu a dám do ledničky. Největší tragédií mého dojíždění bylo, když jsem si svačinu zapomněla doma a častější tragédií je, že vlezu do kupé, kde je jedno místo volné, sednu si, dostanu chuť na svou svačinu a… nechám ji v tašce, protože v kupé není správná konstelace. Ne proto, že nás tam sedí osm, ale že tam sedí takoví cestující, před kterými prostě jíst nemůžu. Jsem divná, co? Tak si aspoň čtu noviny, ale myšlenkami jsem pořád u své svačiny, kterou jsem si s takovou láskou večer udělala...
Včera jsem jela expresem ve společném vagonu, kde jsou sedadla za sebou nebo dvě sedadla proti sobě, se stolkem uprostřed. Sedla jsem si ke stolku, kde nikdo neseděl, a když přišel mladý pár a sedl si proti mně, přelétla jsem je pohledem. Budou mi vadit při jídle nebo ne? Když vytáhli bagety, oddychla jsem si. Budou jíst také. Bože, ty jsi divná, vzdychla jsem si. Myslíš si, že někoho zajímá, jestli jíš?
Ti dva se učili, když spolu mluvili, tak potichu, žádné rušivé vlny nevysílali, tak jsem vytáhla první housku. Byla z ovesných vloček, se šunkou a s nakrájenými ředkvičkami.
Už po prvním kousnutí vypadal můj černý rolák jako zasněžený a já si začala nadávat. Dojíždíš víc jak dvacet let! Víš dobře, že si do vlaku nesmíš vzít koblihu, posypanou cukrem! Nesmíš si vzít nic, co se drobí, drolí, co sněží drobky na tvé oblečení jako při vánici! To tě nenapadlo, co udělá houska z ovesných vloček?
Napadlo, přiznala jsem si smutně. Tak proč sis nevzala chleba? Když ona je tak dobrá, bránila jsem housku, a protože jsem ji už snědla, začala jsem ze sebe oprašovat drobky, a když se mi to podařilo, vytáhla jsem druhou housku. Věděla jsem, že mě stejný proces oprašování bude za chvíli čekat podruhé, ale s chutí jsem se do ní zakousla.
Jsem fakt divná, neodpustila jsem si kritiku své nenasytnosti. Musím sníst i tu druhou housku, i když vím, že budu zase celá zadrobená!
A tak jsem jedla a četla si noviny, a když jsem snědla i druhou polovinu své svačiny, deset minut jsem ze sebe znovu oklepávala vločky a musela jsem dokonce vyklepat i černošedou šálu, což jsem nenápadně udělala, když jsme vjeli do tunelu za Libní.
Před Hlavním nádražím jsme se začali všichni oblékat.
„Ty jsi divná,“ řekl najednou mladík té dívce. Ta si zavazovala šálu a nevzrušeně odpověděla.
„Já vím.“
V tu chvíli jsme se na sebe všichni tři podívali, pobaveně jsme se zasmáli a já si neodpustila poznámku.
„A kdo není?“
Tento fejeton vyšel 20. února 2017 v Magazínu ONA DNES.
Irena Fuchsová
Setkání v metru
Byla jsem -náctiletá, když jsem se dočetla, že každý máme na světě své dvojče. Někoho, kdo je jako my. Někoho, o kom budeme na první pohled vědět, že je to on. S kým si budeme rozumět beze slov. Pokud se potkáme. A my se potkali.
Irena Fuchsová
Můj život s Kukurou
V květnu 2011 se měla začít v Činoherním klubu zkoušet hra Kukura, ve které Juraj bilancuje svůj život. Těšila jsem se, protože ji napsal Martin Čičvák, který ji měl i režírovat. Jsem v ČK jedna nápověda, napovídat tedy budu já.
Irena Fuchsová
Kolínské ráno s kanalizací
Když jsem dneska nastoupila na Zálabí do autobusu, kterým jezdím na nádraží, netušila jsem, co mě čeká. Autobus se rozjel a já vzápětí zaregistrovala, že vzadu telefonuje "kanalizace". Nebyla to žena. Byla to kanalizace.
Irena Fuchsová
Emília Vášáryová a Petr Nárožný
Pokaždé, když vidím v televizi Emílii Vášáryovou, vzpomenu si, jak jsme na podzim v roce 2000 zkoušeli v Činoherním klubu hru, Návrat do pouště, kde paní Milka, jak jsme jí všichni říkali, hrála sestru Petra Nárožného.
Irena Fuchsová
Konec únorové tečky
Můj předcházející blog, Vánoční dárek s únorovou tečkou, má ještě jednu tečku. Dost lidí se mě ptalo, jak to s Karlou, která mi dala před Vánoci "dárek" s datem spotřeby do července 2005, dopadlo. Jak? Před týdnem mi zavolala.
Irena Fuchsová
Vánoční dárek s únorovou tečkou
Možná to znáte. Někdo vás nepříjemně překvapí a ne jednou, a vy se s ním furt scházíte, sice ne často a maximálně na kafe, ale scházíte, jako byste čekali, až se stane něco, co tenhle podivný vztah ukončí.
Irena Fuchsová
Znají ho všichni herci a všechny herečky...
... nemusím nikoho z herců jmenovat, protože ho znají fakt všichni! Poznali ho v různých podobách, v různých situacích, ale nejde o to, jak a kde ho poznali, protože i když herci a herečky nejsou stejní, hlad je stejný u každého.
Irena Fuchsová
Chci být úspěšný! Bohatý! Známý!
Seděla jsem ve vagoně, který měl velkoprostorové uspořádání. V takovém vagonu nejsou kupé, ale sedadla za sebou, nebo proti sobě. Když se přes uličku ozvala tahle hláška, prostě jsem se tam musela podívat!
Irena Fuchsová
A cos po čtyřiceti letech čekala?! Že to uklidím?!
Řekla bych, že chlapi se zastavují na ulici s kamarády víc než ženy. Ale když se sejdou tři ženské a jedné z nich se náhodou podaří nahodit téma, které zajímá i ostatní, kam se na ně chlapi hrabou!
Irena Fuchsová
Když nemůžeš, tak přidej!
Nevím, kde se to ve mně bere. Přijedu z Činoherního klubu do Kolína, nakoupím, sotva lezu, táhnu domů těžkou tašku přes starý most na Zálabí a pak potkám smutného kamaráda a musím se s ním zastavit a zeptat se ho, co mu je...
Irena Fuchsová
Jak po mně moji mrtví hází šišky
Když jdu na kolínský hřbitov, jdu domů. Jako malá jsem měla pocit, že kolem sebe slyším hlasy, mluvilo na mě víc lidí, jeden přes druhého. Teď už sice moji mrtví nejsou tak sdílní, ale občas zakopnu nebo na mě hodí šišku...
Irena Fuchsová
Když se některé mobily hárají...
... zcela logicky se jimi jejich majitelky stávají maximálně posedlé a nejraději by se od nich na vteřinu nehnuly! Nezajímá je nic jiného, než hárající mobil, stejně jako chudáka psa nezajímá nic jiného než fena, která se hárá.
Irena Fuchsová
Jak si useknout ruku
Není těžké si ji useknout. Je to rozhodnutí v setině vteřiny, ve které pochopíte, že už nemůžete udělat nic jiného, než seknout! Samozřejmě, když si ji useknete, trvá minimálně rok, než se z toho vzpamatujete, ale stojí to za to.
Irena Fuchsová
Co všechno nesmíte
Nesmíte mít svatbu v květnu, protože nevěsta v létě umře. Nesmíte stříhat nehty miminku! Rok mu je okusujte a až po roce stříhejte! A nesmíte chodit s miminkem na hřbitov! Nechoďte tam, dokud mu nebude rok!
Irena Fuchsová
Eva Audolenská
Eva. Moje velká kamarádka, o třináct let starší. Obě kolíňačky. Obě divadelnice. Bydlely jsme kousek od sebe. Já bydlela vedle spořitelny z jedné strany, a Eva vedle spořitelny ze strany druhé. Věděly jsme o sobě všechno. Všechno.
Irena Fuchsová
Letí Šíp Kolínem a poklepávači kladívky
Někdy se to tak hezky sejde. Ráno písnička v rádiu a večer reportáž v televizi a mám blog! Aha, to je za odměnu, napadlo mě. Dneska jsem totiž byla mimoděk laskavá, ale až teď večer mi došlo, že jsem asi dotyčným udělala radost...
Irena Fuchsová
Chlap zůstane chlapem i na vozejku...
...což jsem si připomněla koncem týdne v metru, když jsem z Hlaváku jela k Muzeu, odkud to mám do Činoheráku co by dup, a večer, když jsem jela z dlouhé zkoušky do Kolína, jsem si uvědomila, že blb zůstane blbem i ve vlaku.
Irena Fuchsová
Absťák po divadle
Jsou divadelní prázdniny, které mám každé léto od roku 1968, tak se nedivím, že mám po divadle absťák a čtu si divadelní vejšplechty z Činoherního klubu, kde jsem od roku 1994. A objevila jsem doslova poklady!
Irena Fuchsová
Smíšená manželství nedělají dobrotu
Tohle mi řekla během povídání o všem možném, dcera mé kamarádky. Je rozvedená a pět let žije se svojí přítelkyní. Dá se tedy předpokládat, že ví, o čem mluví. A když jsem o tom později přemýšlela, musela jsem jí dát za pravdu.
Irena Fuchsová
Miluju tě, krásko, ať jsi, kdo jsi!
Jsou krásní! Majetní! Vzdělaní! Usmívají se, jak se na vás ještě nikdo nikdy neusmál! V tom úsměvu jste vy a láska, obdiv, něha, respekt a touha po vás. Na fotografiích kolem nich jsou kytky, děti, psi a oni. V uniformě nebo bez.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 746
- Celková karma 30,01
- Průměrná čtenost 2346x
Seznam rubrik
Oblíbené stránky
- Činoherní klub
- Moje rodné město
- Moje knihy
- 17.6.2005 Uvolněte se, prosím!
- Facebook mě už taky dostal...
- Pošta pre teba - 10.3.2012
- Beseda v Klimkovicích
- Moje webovky
- Fuchsová s cigaretou
- Kde vydávám
- Rozhovor na konci roku 2013
- Tady ráda brouzdám
- Návštěva v mé pracovně
- Moje e-knihy
- Fuchsová na růžovém slonu
- Moje první kniha pro děti
Co právě poslouchám
- Irenu Fuchsovou na ČRo
- Nový rok 2014 a spisovatelky
- Když Richard Gere (Bedřich Mašek) zpívá
- I. Fuchsová 3. dubna 2014
- Když vypráví nápověda