Šedovlasá mánička, moudrostí nepolíbená

Chtěla jsem původně napsat: Šedovlasá mánička, políbená blbostí, ale v nadpisu by podobná slova být neměla, tak jsem na to šla oklikou. Jinak o tom cestujícím v expresu z Návsí do Prahy, vím jenom to, že byl blbý a jel z Moravy.

Nastoupila jsem dneska v Kolíně v 09.00., do Ex 524, který jede z Návsí (kde mám známé), do Prahy.

Hledala jsem prázdnější kupé, abych měla klid na korektury. V jednom kupé seděl u okna, před sebou počítač, vyzutý pán kolem 45 - 50 let. Na sedadle vedle sebe měl zavazadlo a na sedadle proti sobě, měl nohy, nicméně tři místa v kupé byla volná.

Prošedivělé vlasy měl stažené gumičkou do krátkého "koňského ohonu". Tyhle šedovlasé máničky mi jsou sympatické a tak jsem se rozhodla, že vlezu dovnitř a sednu si ke dveřím, abych mu jeho pohodlíčko moc nenarušila a tašku si dám vedle sebe na sedadlo.

"Dobrý den. Je tady volno," vlezla jsem dovnitř s větami, které používám pokaždé.

Šedovlasá mánička se na mě podívala, ale nic neřekla, tak jsem si svlékla kabát, pověsila jsem ho na věšák a chtěla jsem si sednout, když šedovlasá mánička promluvila.

"Máte místenku?"

"Nemám."

"Tak tady nemůžete sedět. To je místenkové kupé."

"Tady může sedět kdokoli," usmála jsem se.

"To není pravda! Já mám místenku. Vy místenku nemáte, tak tady nemůžete sedět. To je místenkové kupé."

"Pane, dojíždím od roku 1994. Můžu tady sedět, i když nemám místenku."

"Já dojíždím od roku 1964!"

"Tak to byste měl vědět!"

"Jste stará a hloupá! I když dojíždíte od roku 1934!"

Urazil mě. Chlap z Moravy, kterou miluju a mám tam stovky kamarádů a známých, mě urazil. Ženám by se nemělo říkat, že jsou staré a hloupé a ještě jim záměrně letopočtem naznačovat, že jsou vlastně už dávno mrtvé.

Vzala jsem si kabát, tašku a otevřela jsem dveře.

"S vámi sedět nebudu."

"To jsem rád," neodpustil si poslední slovo.

Sedla jsem si o dvě kupé dál, kde seděl také jeden pán. A přiznám se, že jsem byla z té blbé šedovlasé máničky, trochu dost rozklepaná. Vzápětí přišla paní průvodčí. Zkontrolovala moji jízdenku, in-kartu a průkazku ZTP, a když skončila, oslovila jsem ji.

"Můžu vás o něco poprosit?"

"Ano."

"Před chvílí jsem si sedla k pánovi vedle v kupé, a on mi řekl, že tam sedět nesmím, protože nemám místenku, zatímco on ji má. Mohla byste jít se mnou a říct mu, že nemá pravdu?"

Průvodčí přikývla, tak jsme šly ke kupé šedovlasé máničky. Sotva mě uviděl s paní průvodčí, ukázal na sedadlo, kde jsem před chvíli seděla.

"Prosím, posaďte se."

"Já tady s vámi sedět nechci. Ale říkal jste, že tu sedět nesmím, protože nemám místenku."

To už si vzala slovo paní průvodčí.

"Tady může samozřejmě sedět každý cestující, i když nemá místenku."

"Slyšíte? A vy jste mi řekl, že jsem stará a hloupá."

Šedovlasá mánička zamumlala něco, kde se mihlo slovo: omlouvám se. Ale opravdu se jenom mihlo.

"Co jste říkal? Že se mi omlouváte?"

"Omlouvám se."

Paní průvodčí zavřela dveře kupé a vrátila se se mnou k mému kupé. Když viděla, že jsem trochu dost rozklepaná, usmála se.

"Já vás chápu. Ale buďte nad věcí."

Tak jsem byla nad věcí, ale uvnitř sebe jsem se klepala, ještě když jsem docházela k Činohernímu klubu.

Během zkoušky jsem se uklidnila, a když jsem šla po zkoušce na nádraží, napadlo mě, že jsem se mohla podívat, odkud ten dotyčný měl místenku - byla totiž zastrčena na dveřích "jeho" kupé.

Ptáte se, k čemu by mi to bylo? Abych věděla, odkud nám tenhle blbec do Prahy přijel...