Napsala jsem některých, protože mi vadilo, že pan prezident řekl panu Putinovi, že novináři by se měli likvidovat. Kdyby totiž řekl, "někteří novináři", mnozí z nás by s ním, pravděpodobně, souhlasili.
Mám ráda denní tisk. A nedovedu si představit, že bych jeden den byla bez něho. Ale má to jeden problém. Když někoho máme rádi, leccos mu tolerujeme, leccos přehlédneme, důvěřujeme mu a proto i přijmeme různé jeho informace jako holý fakt a nepozastavujeme se nad nimi. Jako například časté informace o tom, že pan prezident má problémy s chůzí.
Ve čtvrtek 18.5. 2017 se mi ale přihodily tři věci, a spojily se, aby mě pořádně nakoply. A dobře udělaly.
První věc:
Ve čtvrtek odpoledne jsem jela do Prahy na křest knihy, Idioti v politice, kterou napsal můj kamarád Jozef Banáš, přeloženou do češtiny ji vydal můj nakladatel a já měla na křtu přečíst z této knihy ukázky.
Ráno jsem koupila MF DNES s magazínem a odpoledne do vlaku jsem si koupila Lidové noviny.
Když jsme se s dcerou večer vracely do Kolína, přikoupila jsem si první třídu, kterou ona jezdí. A dostala jsem od paní průvodčí nabídku na výběr tisku. Zvolila jsem BLESK.
Druhá věc:
Večer jsem stahovala do počítače fotografie, které udělala dcera.
Skoro všichni přítomní při křtu stáli. Byly tam sice připravené židle pro kmotra knihy, Andreje Babiše, pro autora knihy, Jozefa Banáše, pro nakladatele Bronislava Ondrászka a pro mě, ale když moderátor Petr Žantovský zahájil křest, zmínění pánové se rozhodli, že zůstanou stát u něho, a tak jediný, kdo seděl, jsem byla já, protože jsem po dětské obrně a v posledních letech jsem ráda, že dojdu, kam potřebuju, ale nezvládla bych hodinu stát a ještě číst úryvky.
Neřešila jsem to. Proč? Když vím, že je něco nad mé síly, neřeším, že mám místo lodiček pohodlné boty, bez kterých bych nic neušla, nebo že potřebuju sedět, zatímco jiní stojí. Přes kaluže už opravdu skákat nemůžu, ale to neznamená, že nemůžu psát, mít svůj pořad v ČRo Pardubice, napovídat v Činoherním klubu, být kolínskou zastupitelkou, jezdit na besedy atd. atd. To, že mám problémy s nohama mě nijak v mém konání neomezuje, což mi dosvědčí všichni podobně postižení, včetně pana prezidenta.
Třetí věc:
K tomu, abych si přečetla čtvrteční BLESK a Lidové noviny, jsem se dostala až dnes odpoledne.
Novináři BLESKU věnovali panu prezidentovi a jeho problémům s nohama celou dvoustranu, které dali titulek: Zemana museli přivézt na vozíku!
Nechyběly fotografie s titulky:
Všichni odcházejí, Zeman zdolává 2 schody.
V řadě je místo pro Zemana, ten teprve přijíždí na golfovém vozíku.
Ruský a čínský prezident se ohlížejí, kde zůstal Zeman.
Zeman už je na svém místě, focení může začít.
A poslední titulek je opravdu výživný:
Tato trasa dlouhá několik desítek metrů, byla pro českého prezidenta pěšmo nepřekonatelná.
... Co bys chtěla po novinářích z BLESKU, řekla jsem si naštvaně a otevřela jsem Lidové noviny ze stejného dne, kde bylo totéž na straně tři.
Titulek: Zemana zmáhá únava.
Text ke třem fotografiím:
Postřeh o tom, že na Zemanovi byla během jeho návštěvy v Číně znát únava, zveřejnila včera ČT. "Okolí mu muselo často pomáhat při chůzi a při společné fotografii na něj ostatní politici museli čekat, než jej k místu focení přivezl vozík," napsal z místa zpravodaj agentury...
... Zemanova zavrávorání při výstupu z letadla a následného přidržování zábradlí si již na úvod cesty všimla čínská televize.
Proč to novináři zmiňují? Prezident má problémy s nohama, tím pádem i s chůzí. Tečka. Proč tento fakt nevezmou novináři už konečně na vědomí a nekomentují ho?
Mimochodem, podotýkám, že jsem pana prezidenta nevolila a volit ho nebudu, ale to neznamená, že se nemůžu zastat člověka, který má podobné zdravotní problémy, jaké mám i já.
A stejně jako BLESK, měly i Lidové noviny závěr článku výživný. Cituji:
"Umím si představit, že návštěva Číny, časový posun a další okolnosti kladou na prezidenta velké nároky. V případě Číny je navíc nutné zohlednit aklimatizaci. Jak bych takový program zvládal, mohu jen spekulovat. Nicméně je evidentní, že prezidentem by měl být člověk, který je maximálně fit," míní textař Michal Horáček. Konec citace.
