Právě dnes, respektive zítra

"Tuhle hlášku jsem slyšela po ránu od rozhlasového komentátora. Jednalo se o otevření technického muzea. Na otázku, kdy se toto muzeum otevírá, odpověděl, no, právě dnes, respektive zítra.

 Protože jsem „dnes“ do Prahy nejela a otevření technického muzea jsem se nemohla zúčastnit ani „zítra“, tak mi tahle hloupá informace nevadila, ale zapsala jsem si ji. Komentátoři ji totiž používají často a nejenom po ránu.

Jindy se ptal jiný komentátor posluchače, podle hlasu staršího pána:

„Co čtete? Čtete vůbec?“

Bože... hned jsem si vzpomněla na jedno staré české přísloví. Podle sebe, soudím tebe.

Dana Černá, moje kolegyně v Činoherním klubu, se chtěla kdysi utvrdit v tom, že je pořád krásná a mladá a zeptala se své dcery, maminky nestárnou, viď? A její osmiletá dcera se na ni široce usmála.

„Maminko, ty seš jako umělá hmota. V lese se nerozložíš!“

„A já měl zase takovou čapku s brmbolcom,“ podělil se s námi jednou při zkoušce svou česko-slovenštinou o zážitek z dětství, slovenský režisér Martin Čičvák. Podívali jsme se na sebe dost vyděšeně. Brmbolec?! Co to je?

„To je čepice s bambulí,“ vysvětlil nám Martin, a podle toho, jak se tvářil, nám bylo jasné, že česká bambule nesahá slovenskému brmbolci ani po kolena...

Moje kamarádka byla před lety na americkém vyslanectví žádat o vízum. Před ní stál u okénka zarostlý, bohémsky vypadající mladík. Dialog pracovníka za okénkem a umělce před okénkem, vypadal takto:

„Proč chcete jet do USA?“

„Já jsem výtvarník a chci tam sbírat materiály.“

„Proč je nesbíráte tady?“

„Tady to už znám.“ Pracovník na chvíli zmizel od okénka, a když se tam znovu objevil, vrátil bohémovi jeho doklady a suše ucedil.

„Tak ještě dva roky budete sbírat materiály tady a pak přijďte.“

Říkala mi známá, proč příbuzní s ní a s jejím mužem od pohřbu jejího otce nemluví.

„Táta byl můj kamarád, a můj muž ho měl strašně rád, měli stejný humor, rozuměli si. Všichni jsme z toho byli špatní. Když jsme šli s manželem ke krematoriu, už tam stálo asi třicet příbuzných, a když jsem je viděla všechny pohromadě, rozbrečela jsem se. Manžel mě držel, a vtom mu zazvonil telefon. Chtěl ho vypnout, ale řekla jsem mu, ať si to vyřídí. Nahlásili mu havárii, na kterou musel hned po pohřbu jet. Schoval telefon do kapsy, řekl mi, co se stalo a pak sklesle dodal:

„To mi úplně zkazilo náladu!“ Podívali jsme se na sebe, oběma nám došla absurdnost toho, co řekl, a vyprskli jsme smíchy. Smáli jsme se a nebyli jsme schopní přestat...“

Na dveřích jednoho kolínského obchodu visí cedulka: POJĎTE DÁL! Jednou jsem šla kolem a vedle téhle cedulky visela ještě jedna: PŘIJDU HNED.

A včera mě rozesmál pan Fuchs. Večer jsme koukali na krásný, zamilovaný, erotikou střižený film. Kdy jsem šla z koupelny, nakoukla jsem k němu do pokoje, ale už spal. Dneska ráno se mě zeptal, proč jsem nepřišla.

„Přišla jsem, ale spal jsi.“

Pochybovačně pokýval hlavou.

„Hm… já tě znám. Vždycky přijdeš, a děláš, že spím.“

P. S.

Včera mi na facebook napsal kamarád, který sleduje můj blog.

"Jsi v pořádku? Dlouho jsi nic nedala." Odpověděla jsem mu, že jsem ok a přidala jsem smajlíka. Ale ok nejsem ani zdaleka.

Moje tchyně má bratra, dvojče. Oběma bylo před týdnem 90 let. A oba skoro současně, vzdálení od sebe víc jak 100 km, upadli, narazili si oko, hlavu, ruku, mají obrovský monokl a bolí je oči. Tchyně byla v nemocnici nedávno, její bratr je v nemocnici teď. U obou řešíme, co bude dál...

Nedivte se mi, že jsem vybrala pár úsměvných momentů, které mi průběžně udělaly radost...

Právě dnes, respektive zítra.