Berte, prosím, tenhle blog jako moji vzpomínku na to, jak se chodilo po Kolíně s pomlázkou na Zálabí, kde stojí tři dvanácti poschoďové domy. Nebýt dnešního setkání "s koledníky", nikdy by se mi tahle vzpomínka nevybavila...
Když jsme se do jednoho z těchto paneláků v roce 1989 nastěhovali, koledníci se kolem doslova rojili!
A vykoledovali si dost. Vajíčka i sladkosti. Vzpomínám si, že jsem v devadesátých letech měla připravené obojí, protože koledníci na nás zvonili, aby vyšlehali moji malou dceru, která mi je zakázala pustit do bytu, takže jsem jim vždycky dala něco na chodbě a řekla jsem, že dcera není doma.
Když byla starší, už jsem ke dveřím ani nechodila. Koledníci vyrostli a mně bylo trapné, dávat jim vajíčka nebo čokoládu.
A ještě později si stěžovaly starší dámy, že koledníci chtějí peníze a že to tedy ne, peníze jim dávat nebudou, a otevírat jim už nikdy nebudou.
V posledních letech jsem oknem viděla hlavně tatínky, jak chodí se svými dětmi na koledu po příbuzných.
Ale dneska, když jsem byla s naším skoro sedmnáctiletým jezevčíkem na procházce, jsem uviděla hned několik skupinek náctiletých kluků, jak táhnou ve čtyř - pětičlenných skupinkách, v rukou pomlázky.
Táhli zamlklí a vůbec nevypadali, že se těší na velikonoční mrskání děvčat, na mrskání, které má děvčatům předat jarní svěžest vrbového proutí. Dokonce jsem z nich měla pocit, že dostali příkazem jít a mrskat.
Někteří z nich koukali na mobily, pomlázku podpaží nebo zastrčenou za bundou, ale všichni shodně a naštvaně, mlčeli.
Když procházeli kolem mě, jeden z nich řekl něco, co si mysleli všichni.
"Ty vole, řekne mi do piči někdo, proč musím s tímhle někam chodit?!"
