Před pár týdny začaly vycházet Michalovi Vieweghovi v Magazínu Pátek LN, fejetony. V prvním psal o Václavovi Klausovi, ve druhém o svém nakladateli, který ho "pustil k vodě", a třetí se jmenuje, "Nechutně domýšlivá účetní zpráva".
Nevím, jak vy, ale já už mám z řečí tohoto autora husí kůži, nejenom proto, že příběh o prasklé srdeční aortě znám už nazpaměť.
Čekala bych trochu pokory a vděčnosti za to, že mu byl osud nakloněný a on přežil. Čekala bych nadhled, zmoudření - ale ta jeho sebestřednost a sobeckost, ho nepřešla ani po šesti letech od prasklé srdeční aorty.
Cituji z jeho posledního fejetonu, který se jmenuje, "Nechutně domýšlivá účetní zpráva".
"... takže s ohledem na nepopiratelný fakt, že na naší úžasné modré planetě už šestým rokem přesluhuji, mi snad nárok na stručnou (byť místy nevyhnutelně chlubivou) životní bilanci nebude upřen."
Kdybych mohla, pane Vieweghu, tak já bych vám nárok na vaši životní, chlubivou bilanci, upřela.
Upřela bych vám ho za všechny děti, které se nedožijí ani svých šesti let, právě těch šesti let, kterými vy na této úžasné modré planetě přesluhujete.
Upřela bych vám ho i proto, že jste se dožil věku, kterého se nedožije víc dětí, než si myslíme. Některé z těchto dětí mají před sebou mizivou naději, že se dočkají svých příštích narozenin. A tento jejich osud s nimi sdílí jejich rodiče, sourozenci, prarodiče, přátelé. Jsou to osudy plné neštěstí, ale i obrovské obětavosti a lásky.
Tyhle těžce nemocné děti jsou statečné a moudré. Smrt kolem nich krouží, ale ony se s ní naučily žít. Mají v sobě moudrost a nadhled. A mají v sobě i tu svoji nemoc a přesto se snaží žít na naší úžasné modré planetě naplno, i když je jejich budoucí život o mnoho kratší než šest let, které vy přesluhujete.
Když dokáží být moudré tyto děti, proč už konečně nezmoudříte i vy, pane Vieweghu?
