Neděle 26. ledna 2020, svátek má Zora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 26. ledna 2020 Zora

Měla jste tam dvě!

27. 03. 2019 19:09:44
Ve středu 27. března 2019 jsem si v LN přečetla Poslední slovo Tomáše Baldýnského, nazvané Ukrutný spánek, který je o tom, jak na některé pacienty nezabere narkóza, oni neusnou, lékaři si toho nevšimnou a začnou operovat.

Dále jsem se dočetla, že pacient není schopen dát komukoli na vědomí, že nespí a že cítí bolest. A ještě tam bylo, že podle výzkumu, který se dělal před pár lety v Británii, patřím k jednomu z osmnácti tisíc pacientů, na které narkóza nezabrala.

Stalo se to v únoru 1984 na operačním sále kolínské gynekologie. Půl roku předtím, v srpnu 1983 jsem tamtéž porodila dceru a věděla jsem, že tímto porodem "mám splněno". Bylo mi třicet tři, měli jsme osmiletého syna a právě jsem porodila vysněnou holčičku.

Po šestinedělí jsem začala brát stejnou antikoncepci, jakou jsem brala před tím, než jsme se rozhodli pro druhé dítě.

Když byly dceři tři měsíce, přestala se tato antikoncepce vyrábět a byla mi nabídnuta jiná. Začala jsem ji brát, dodrželi jsme vše, co jsme měli při změně antikoncepce dodržet a zdálo se, že je vše v pořádku. Ale...

V prosinci jsem skoro nemenstruovala a bolela mě prsa. Byla jsem třikrát (!) u gynekoložky, ke které chodila i moje maminka a babička, a ta dobrá žena mi pokaždé řekla, že to nic není. Že to je změnou antikoncepce. Že to nic není, tvrdila i v lednu 1984.

V únoru ve své ordinaci konečně nebyla, lékař, který ji zastupoval, u mě zjistil skoro tříměsíční těhotenství a protože jsem za tuto situaci nemohla já, ale mohla za ni změna antikoncepce, druhý den jsem šla na sál.

Neměla jsem o tomto svém rozhodnutí žádné pochybnosti. To, co se mi stalo, byl podraz barevných pilulek. Nic víc, nic míň. A já si nenechám podrazem měnit život. Nenechám.

Ráno jsem přišla do nemocnice, prošla příjmem a pak jsem čekala na pokoji, až pro mě přijedou. Těšila jsem se na narkózu a na to, jak se probudím ze zlého snu a vrátím se ke své půlroční holčičce.

Odvezli mě na sál, něco jsem vdechovala, počítala jsem do deseti, ale blahodárný spánek furt nepřicházel! Pořád jsem koukala kolem sebe, pořád jsem všechno slyšela.

Slyšela jsem i sestřičku, která se ke mně naklonila.

"Ona nám ještě nespí?!"

"Jak to? Já už začal dělat," ozval se mužský hlas někde zepředu.

"Paní Fuchsová, cítíte něco? Nebolí vás nic?"

Hlasy se mě ptaly ze všech stran a já jenom vrtěla hlavou, že ne, možná jsem i říkala, že ne, a pak na mě ten mužský hlas zepředu vítězně zahalekal.

"Měla jste tam dvě!"

A pak jsem uslyšela žbluň, žbluňk.

Za chvíli mě dvě sestřičky - žákyňky, odvezly na pokoj. Než odešly, chytila jsem jednu za ruku.

"Já tam měla dvě?!"

Obě na mě vytřeštily oči.

"Vy jste to slyšela?!"

"Všechno jsem slyšela. Narkóza mi nezabrala..."

Odešly a já dostala hysterický záchvat. Asi. První a poslední v mém životě. Takový tichý hysterický záchvat. Plakala jsem bez slz a na prsou jsem měla strašnou bolest, která mě dusila.

Ona nám ještě nespí! Jak to? Já už začal dělat! Paní Fuchsová, cítíte něco? Nebolí vás nic? Měla jste tam dvě! Ona nám ještě nespí! Jak to? Já už začal dělat! Paní Fuchsová, cítíte něco? Nebolí vás nic? Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě!

Žbluňk. Žbluňk.

Než mě odpoledne pustili, zavolal si mě primář k sobě. Bylo tam asi deset lidí. Prý mám právo si stěžovat na to, co se mi stalo. Řekla jsem, že si stěžovat nebudu. Že budu kolínskou nemocnici určitě ještě potřebovat.

Když jsem odcházela domů, šla se mnou po chodbě ke dveřím jedna ze žákyněk.

"Vy jste byla se mnou na sále," zeptala jsem se jí. Přikývla. "Kam se dává to... ten... kam se dává to, co mi vyndali?"

"U operačního stolu jsou kyble," odpověděla.

Žbluňk. Žbluňk. Měla jste tam dvě!

Bude mi šedesát devět. Už je to ve mně pětatřicet let. Není to se mnou pořád, ale vrací se to.

I dneska se to vrátilo.

Žbluňk. Žbluňk. Měla jste tam dvě!

P. S.

Po roce 1990 jsem se dozvěděla, že ti, co mají dětskou obrnu (což je můj případ), mohou mít problém s narkózou. Nemusí na ně zabrat. Když jsem šla v roce 1992 na operaci, lékařům jsem předem řekla o své zkušenosti v roce 1984 i o tom, že jsem po dětské obrně. A tentokrát jsem se spánku dočkala. :-)

Autor: Irena Fuchsová | středa 27.3.2019 19:09 | karma článku: 27.42 | přečteno: 1549x

Další články blogera

Irena Fuchsová

Ženy, které mají koule

Nespletla jsem se. Koule nemají jenom chlapi. Říká se to i o ženách. A nejsou to ženy, u kterých váháte, zda je to žena nebo muž! Kdepak! Jsou to přitažlivé ženy, které chlapy přitahují zjevem, nadhledem, humorem.

23.1.2020 v 23:00 | Karma článku: 20.05 | Přečteno: 827 | Diskuse

Irena Fuchsová

Co kdyby ňákej chlap takhle mlátil tvoji sedmdesátiletou matku?

Brali se před třiceti lety. Oběma je padesát. Mají tři děti. Dcery se brzy vdaly. Mají domy, kde nechybí luxusní vejminek pro maminku. Syn žije a pracuje v Praze a i on má pro maminku bydlení.

18.1.2020 v 22:08 | Karma článku: 32.41 | Přečteno: 1677 | Diskuse

Irena Fuchsová

Jak dobrota prohrála s hloupostí

Seděly jsme s Radkou v restauraci s výhledem na kolínskou ulici a najednou se před výlohou objevila žena s obrovskou čepicí a s obrovským úsměvem na mě mávala. Zamávala jsem také, ale Radce jsem zašeptala, že nevím kdo to je...

29.12.2019 v 22:01 | Karma článku: 40.32 | Přečteno: 7299 | Diskuse

Irena Fuchsová

Moudré stáří neexistuje u nikoho...

... pokud se k němu nepřidá staré české přísloví, chybami se člověk učí. Rady nás starších by určitě padly daleko lépe na úrodnou půdu, kdyby jim předcházela vzpomínka na to, jakou svou chybou jsme tuto moudrost získali.

21.12.2019 v 20:02 | Karma článku: 23.56 | Přečteno: 1077 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tadeáš Firla

Jak se daří sirotkům na Lesbosu?

Článek navazuje na výpověď lékařky z tábora Moria na Lesbosu: "Děti mají měsíce neléčený svrab. Není tam elektrický proud, výjimečně teče voda k hygieně. Místo 3000, tam živoří 17000 osob".

26.1.2020 v 3:18 | Karma článku: 4.66 | Přečteno: 174 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Kauza Naama: Míček je nyní na její straně dvorce

Má-li být Naamě Issacharové udělena milost, musí o ni ona sama formálně požádat. To jsou slova mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova z pátku 24. ledna. S upozorněním, že to se zatím nestalo.

25.1.2020 v 22:54 | Karma článku: 5.77 | Přečteno: 99 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy Eberharda Trumlera „Rozumíme psům?“

O psech jsem přečetla čtyři publikace, ale kniha od biologa, vědce, etologa a chovatele psů Eberharda Trumlera, je nejlepší. Autor vlastnil chovatelskou stanici se stovkami psů různých plemen, byl u porodů pěti stovek psů.

25.1.2020 v 20:43 | Karma článku: 9.29 | Přečteno: 162 | Diskuse

Vilém Ravek

Několik vět pro Miloše Zemana.

Miloši Zemanovi se podařilo získat spoustu volebních hlasů, ale hrozí mu, že v učebnici dějepisu získá jen několik málo vět. Aby se to změnilo, musí se něco stát. Třeba další názorový veletoč.

25.1.2020 v 17:09 | Karma článku: 23.45 | Přečteno: 644 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak se píše a fotí kuchařka?

Někdy je to na krev, někdy psina...Někdy jdete domů a sotva funíte, někdy jdete a máte hlad....Ale nakonec to určitě stálo za to...

25.1.2020 v 15:54 | Karma článku: 17.49 | Přečteno: 382 | Diskuse
VIP
Počet článků 596 Celková karma 27.26 Průměrná čtenost 2406

Devětašedesátiletá stařenka, kterou stále baví vše nové, matka (Filip a Rita), manželka (pan Fuchs), spisovatelka (33 vydaných knih: http://www.kdyz.cz/vydane-knihy), nakladatelství Beskydy (www.beskydyknihy.cz), členka Obce spisovatelů a Herecké asociace, moderátorka (ČRo Pardubice - nedělní pořad, Když vypráví nápověda), nadšená fotografka (Kamil Panasonic Fuchs - je s Kamilem Fuchsem na facebooku), publicistka (PŘEKVAPENÍ + PŘÍBĚHY KE KAFÍČKU, VLASTA, ONA DNES), dětská obrna od roku 1954 (www.polio.cz), nápověda (Činoherní klub) a kolínská zastupitelka (třetí volební období) za Změnu pro Kolín (http://www.zmenaprokolin.cz/).   Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz