V obou případech se nestalo nic, co by se nedalo předvídat.
Jestliže patnáctiletý kluk vidí babičku s dědou, tety a strýce, bratrance a sestřenice, maminku s tátou a své starší sourozence, že nechodí do práce a žijí si pohodlně z dávek, které jim pravidelně každý měsíc přistanou na účtu, byl by blázen, aby chtěl žít jinak. Proč by to dělal? Celá rodina si žije spokojeně a on chce žít stejně.
Když syn funkcionáře vidí a slyší od otce, že kšefty se mají dělat tak, aby nejvíc peněz zůstalo v rodině, proč by to nezkusil? Rodina je přece na prvním místě.
Sice to se mnou nehnulo, nicméně si říkám, že třicet let od listopadu 1989 bychom už měli být jiní.
Už bychom měli být dál. Už jsme se měli poučit z chyb, které mladá demokracie před třiceti lety nutně dělala.
Vzpomínám si, jak v osmdesátých letech, jednou za měsíc, seděli ti, co nikdy nepracovali, ve skupinkách na náměstí kolem kašny a chodili si na okres pro invalidní důchody. Všichni jsme tehdy museli pracovat, ale režimu se vyplatilo, radši rozdávat invalidní důchody, než tyto "nemakačenky" trestat.
Po listopadu 1989 se už invalidní důchody rozdávat nemohly, alespoň ne tak okatě a tak vznikly sociální dávky. A sociální náruč je stále měkčí a měkčí a vynalézavější...
Na jaře 1990 se stal v Kolíně následující příběh. Jistý muž kolem pětatřiceti, nestraník, se stal v jednom podniku předsedou Občanského fóra.
"Kdyby byl jeho dům nádraží, tak mu tam všechno, co nakrad, houká jako sto lokomotiv," řekla mi paní, která s ním pracovala. "A tohleto je předsedou Občanskýho fóra jenom díky tomu, že je nestraník! Ale nikdo už neřekne, že je nestraník proto, že ho kvůli jeho zlodějnám nechtěli ani ve straně!"
Já vím. Byla to těžká doba. Něco starého skončilo a něco nového začínalo.
Ale přece jenom... třicet let je třicet let. Už bychom měli být dál
Jediné, co mě trochu uklidňuje, že ne všichni patnáctiletí kluci chtějí chlastat a čumět doma na bednu a ne všichni synové funkcionářů předražují zakázky.