Nodrar za časů koronaviru

V lednu 2020, na besedě v Brandýse nad Labem - Stará Boleslav, jsem posluchačům přečetla ukázku ze své nové knihy, Nodrar. Nodrar se narodí jednou za tisíc let. Je to drsnosrstý jezevčík, který mluví s lidmi.

Ukázka se posluchačům líbila a musela jsem jim slíbit, že knihu dopíšu do léta. Ti, co mě k tomu donutili, byli poměrně drzí.

Za prvé chtěli vědět, jak to skončí. Když jsem řekla, že špatně, nevěřili.

"Nemůže to skončit dobře, když Nodrar bude mít sekeru v hlavě," řekla jsem prostoduše, protože takhle jsem měla knihu napsanou v hlavě.

Ředitelka Knihovny Eduarda Petišky, Věra Krajíčková se okamžitě ozvala.

"Chceme šťastný konec!"

Miroslav Jouza, který mě přivezl od vlaku, se přidal.

"Se špatným koncem sem už nejezděte!"

A vrchol byla knihkupkyně Jana Saiverová, která debatě udělala radikální konec:

"Se špatným koncem ji nebudu prodávat."

Nakonec mě umluvili, že to tedy nějak udělám, a sekera nebude, a já je ujistila, že do knihy tohle jejich vydírání dám, ať všichni vědí, jak v Brandýse nad Labem - Stará Boleslav, jednají se spisovateli!

Ale to není všechno!!!

Když beseda končila, vstala ředitelka knihovny, Věra Krajíčková a výhružně na mě ukázala prstem.

"Kdy bude kniha hotova?"

A já se lekla, že mě nepustí, dokud jí neodpovím a ujede mi poslední vlak na Kolín, a rychle jsem odpověděla:

"Do léta."

No, přátele, Nodrarovi se za časů koronaviru moc nedaří. Hezky se mi usíná, když na něho myslím, když stojím u obchodů ve frontě s rozestupy, zpříjemňuju si čekání promýšlením jeho osudu, myslím na něho i při šití roušek, ale to je  asi tak všechno.  

A tak mě napadlo, že vám sem kousek Nodrara dám. Třeba mi o něm napíšete něco, co mě, i za časů koronaviru, přinutí pokračovat v psaní, nebo mi napíšete něco, co mě k psaní nepřinutí a pak se budu až do konce života Brandýsu nad Labem - Stará Boleslav, obloukem vyhýbat...  

Narodilo se nás pět,

tři fenky a dva pejskové. A narodili jsme se do ráje.

Starala se o nás nejenom maminka, ale i teta. Teta měla mít také štěňátka, ale nepodařilo se jí to, ale mlíčko měla, tak nám dávala pít i ona.

A pak jsme měli Bětku, Bětušku a Bábinku.

Bětka o všem rozhodovala, protože všemu rozuměla. Měla dceru Bětušku a maminku, které s Bětuškou říkaly, Bábinka.

Bětka. Bětuška. Bábinka.

Nejdůležitější pro můj život nebyli moji sourozenci, ani maminka s tetou, ale televize, Bětka, Bětuška a Bábinka.

Ty tři se každý den dívaly na televizi,

na seriály, romantické filmy o lásce, ale i na detektivky. Neměly rády vraždy, a když, tak jenom takové, u kterých nebylo vidět, jak se vraždí, ale hodně se o vraždě i o zavražděném nebo zavražděné mluvilo a vždycky se přišlo na to, kdo vraždil a proč. Televize byla na zdi, naproti našemu pelíšku, kde jsme spali s maminkou a s tetou, takže jsem na ni krásně viděl a pokaždé, když ji některá otevřela, díval jsem se, zatímco bráškové, sestřičky, maminka a teta, spali.

Všechno, co bylo v televizi, jsem miloval, ale nejvíc jsem miloval, když Bětka, Bětuška a Bábinka mluvily o tom, na co jsme se dívali.

A tak jsem se dozvěděl všechno o světě a o životě,

a už jsem se nemohl dočkat, až si pro mě přijedou ti, u kterých budu celý svůj život, dokud neumřu.

Nebo dokud neumřou oni a mě si nevezme někdo z příbuzných nebo známých. Pokud nikdo takový nebude, dostanu se do psího útulku, a tam budu čekat, až si mě někdo vezme.

Pak je ještě jedna možnost, že mě někdo z lidí odveze k veterináři a nechá mě utratit.

Ale o tom, co se mnou bude, je teď zbytečné přemýšlet, protože nevím, kdo si mě koupí. A je hloupé přemýšlet o smrti, když jsem se před měsícem narodil a za měsíc si mě někdo odveze k sobě domů.

Je mi sice jedno, kdo to bude, ale od chvíle, kdy jsem poznal televizi, si moc přeju, aby v mé nové rodině měli televizi a já se na ni mohl koukat. To bych si moc přál. A určitě se mi to vyplní, protože Bábinka včera říkala, že soused, co se nastěhoval vedle, snad ani nemá televizi!

A Bětka se rozesmála a řekla, Bábinko, dneska má televizi každý blbec!

Nejvíc se mi v televizi líbí ženy,

některé jsou jako Bětka, Bětuška a Bábinka - tlusté a hodné. Když mě tyhle tři vytáhnou z našeho pelíšku a přitisknou mě k sobě, jsou všude krásně měkké. Pusinkují mě a říkají mi, jak jsem sladký a roztomilý.

A pak jsou v televizi ženy, které nejsou tlusté, a i když nevím, jestli by byly také všude měkké, kdyby mě k sobě přitiskly, líbí se mi víc než Bětka, Bětuška a Bábinka.

V televizi jsem slyšel, že mužům, kterým se líbí ženy, které jsou sice krásné, ale nikdy nebudou všude příjemně měkké, se říká muži povrchní.

V tom případě jsem povrchní drsnosrstý trpasličí jezevčík.

Ty jsi takové moje miminko,

řekla Bábinka a vyzvedla mě z našeho výběhu, kde jsem byl s maminkou, s tetou a se sourozenci a přitiskla mě k sobě.

„Ty jsi naše nejkrásnější miminko, víš to, Baxíku,“ líbala mě všude, kam dosáhla, a já měl co dělat, abych se vůbec nadechl!

„Neumačkej mě, Bábinko!“

„Neboj se, Baxíku, neumačkám tě, zlatíčko naše! Ale kdybych si na tebe sedla, to bych ti něco mohla udělat! To jo!“

Rozesmála se a já s ní.

„Však já si proto na tu tvoji velkou prdel dávám pozor, Bábinko,“ odpověděl jsem jí, a ona mě napomenula.

„Prdel se neříká, Baxíčku...“

Ještě jednou se zasmála a pak se skácela,

naštěstí mě pořád držela, takže jsem padal s ní a zůstal jsem ležet na jejím velkém břichu! Nic se mi nestalo. Bábinku jsem očichal, ale mrtvá nebyla. Dýchala. Jenom omdlela.

Rychle jsem doběhl k prádelníku a po pootevřených šuplatech jsem se vyšplhal přes ohrádku a skočil do našeho výběhu. Nešel jsem si lehnout k sourozencům, ale zahrabal jsem se do krabice, kterou jsme dostali na hraní od Bětky, a přemýšlel jsem o Bábince.

Omdlela, protože je tlustá! Celý den nic nedělá. Jenom vaří, jí, hraje si s námi, pere po nás prostěradla a deky, uklízí v našem pelíšku a kouká na televizi. Vydává strašně málo energie!

Měla by pracovat v dole! V televizi ukazovali, jak v Africe pracují i pětileté děti! Kdyby tam místo nich pracovala, mohlo by minimálně pět dětí chodit do školy!

Je ovšem otázka, jestli by místo do školy, radši nechodily makat do dolu...

Bábinko,

zaječela Bětka ve dveřích a já se strašně lekl! Všichni ve výběhu se probudili. Máma s tetou začaly štěkat, sourozenci kňourali a pískali a já ležel zahrabaný v krabici a poslouchal jsem, co se děje.

Pochopil jsem, že když Bětka uviděla Bábinku ležet na zemi, zařvala, Bábinko!

„Bětuško!“

To Bětka zařvala podruhé. Bětuška během vteřiny vrazila do pokoje a obě začaly Bábinku zvedat ze země.

Věděl jsme, že se jí nic nestalo. Do hlavy se nebouchla, ale možná ji bude trochu bolet prdel, na kterou spadla… nenene! Prdel se neříká! To mi přece Bábinka řekla před tím, než upadla!

Možná jí bude trochu bolet zadek, na který spadla.

„Bábinko, co se ti stalo?! Bětuško, vodu! Vodu!“ Bětuška utíkala pro vodu a já slyšel, jak Bábinka vzdychá.

„Bětko… Bětko… máme Nodrara.“