Bylo to v sedmdesátých letech. Kolínské divadlo tehdy hrálo každý rok na letní scéně ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Představení byla oblíbená, autobusy svážely diváky z daleka a já se jednou přichomejtla k rozhodování, jestli bude pršet nebo ne - jestli hrát venku nebo už teď posílat diváky do kamenného divadla, kde byla připravená náhradní scéna.
Uprostřed Vlašského dvora nás stálo asi deset a koukali jsme na nebe. Náborář odbíhal k telefonu a volal kamarádovi do meteorologické stanice, jak to vypadá s deštěm a kamarád mu nakonec řekl, ať se hraje venku, že pršet nebude. Oddychli jsme si. Diváci už stáli před Vlašským dvorem, těšili se na představení v historických kulisách a my je nezklameme, říkali jsme si.
Začalo se hrát, za chvíli se rozpršelo, a tak jsme se stěhovali, my i diváci, kterým přesun do kamenného divadla zpříjemňovala přítomnost herců v dobových kostýmech, kteří se přesouvali do divadla s nimi...
I když naše rozhodnutí nebylo šťastné, nic strašného se nestalo. Představení začalo o půl hodiny déle, v kamenném divadle.
Když jsem se dneska v poledne koukala na Otázky Václava Moravce, kterému říkám Bleskaha, uvědomila jsem si, jak opět, jako každou neděli, doslova vyzobává momenty, které může použít v útočném tónu, v tónu bulváru, jak programově nectí tíhu rozhodování těch, kteří v současné situaci rozhodují.
Ministr zdravotnictví Jan Blatný rozvážně odpovídal na jeho skoro klukovské výpady a já si říkala, proč to ten Bleskaha vlastně dělá? Každou neděli. Útočí pořád stejným tónem, který vadí každému, s kým o něm mluvím. Vlastně jsem ještě nemluvila s nikým, kdo by mi řekl, že mu Bleskaha nevadí. Vadí nám, říkají mi, ale koukáme na něj, protože fandíme těm, kteří se Bleskahovi nedají.
Také jsem dneska koukala. A fandila jsem Janu Blatnému.
