KOMPROMIS
Režisér Ondřej Sokol se jednou snažil vysvětlit svou představu určité scény a nemohl se stále s herci domluvit. I použil tuto historku.
"Jde o kompromis. Víte, co je kompromis? Já to vím moc dobře, protože moje matka, kdykoli přišla řeč na kompromis, dávala k dobru jeden vtip. Slyšel jsem ho celé dětství, takže opravdu vím, co to kompromis je.
Houslista hraje a přijde k němu chlápek a říká, hele, pujč mi ty housle a já si na chvilku zahraju. Houslista odmítne a hraje dál. Chlápek je ale neodbytný a pořád žadoní a houslista pořád odmítá a když už to trvá moc dlouho, tak ten houslista přestane hrát a chlápkovi řekne:
"Víš co? Uděláme kompromis. Já budu hrát dál na ty housle a ty pudeš do prdele!"
HEREC
O přestávce vypravoval Ondřej Sokol historku, jak točil před mnoha lety v Brně. Točilo se také v nějakém antikvariátu a po Ondrovi jeden z prodavačů pořád koukal a v pauze mezi natáčením za nim přišel.
"A herci v tom taky budou hrát," zeptal se zvědavě.
"Jistě," odpověděl Ondřej, vyjmenoval několik svých kolegů a na závěr si neodpustil poznámku. "Já jsem taky herec."
Prodavač se na něho nevěřícně podíval.
"A kde hrajete?"
"V Praze. V Činoherním klubu." Prodavači se ulevilo.
"Jo ták! V klubu! Ne v divadle!"
MUŽ MNOHA JMEN
Při jedné zkoušce se Marek Taclík na cosi několikrát zeptal a režisér nakonec řekl.
"Pan Zvědavý si už půjde na své místo a začneme!"
Tím to ale neskončilo. Když Marek zmeškal nástup, stal se panem Nepřesným, když neslyšel svou narážku, byl nazván panem Hluchým a když za scénou dělal rámus, nazval ho režisér panem Kladívkem.
ZPRÁVA
Během zkoušky ve zkušebně si vedle mě Ondra sedl. Měla jsem vedle sebe mobil a pořád jsem po něm koukala. Všiml si toho, tak jsem mu šeptem vysvětlila, co se děje.
"Čekám na zprávu. V neděli jsme si přivezli dvouměsíční šťěňátko drsnosrstého jezevčíka. A dneska zůstal poprvé sám doma."
Ondřej chápavě pokýval hlavou a pak se mě pochybovačně zeptal.
"Myslíš, že ti napíše?"
PREMIÉRA
Před půl osmou jsem šla před Činoherák, abych počkala na známé. Ve výklenku na schodech stál Ondra Sokol, nervozně kouřil a potichu si říkal: "Sem Mastroianni, sem Mastroianni, sem Mastroianni."
Když jsem se za chvíli vracela, stal tam pořád.
"Pořád seš Mastroianni," zeptala jsem se ho účastně a on přikývl.
"Jo. Mám pocit, že až přijdu na jeviště, budu mluvit italsky."
PŘIPOMÍNKY
Pan režisér Sokol se zahloubal nad svými papíry.
„Tady mám napsané, že něco bylo dobrý... ale nevím co...“
Z přítmí hlediště se pohotově ozval Matěj Dadák.
„Kafe...“
VZPOMÍNKY NA DĚTSTVÍ
Malý Adam Sokol si vyrazil přední zoubky. Když s ním přišel tatínek po několika dnech na kontrolu ke stejnému zubaři, který ho ošetřoval poprvé, Adam se na něho podíval a vzdychl si.
„Už seš tady zase, doktore?“
A ještě jeden zážitek nám tatínek před zkouškou vypravoval. Tentokrát z ranní jízdy autem.
Vyměňoval si poněkud ostře názory s jiným kolegou řidičem, a když konstruktivní debata dosahovala vrcholu, ozval se vzadu v autě jeho syn Adámek, pohodlně sedící v sedačce.
„Přestaň nás rozcilovat, pane!“
