Pánové, kam zmizela vaše mužnost?

Kde je? Kam se ztratila? A kdy? Zmizela totiž strašně nenápadně. Ještě v roce 1994 vám nechyběla, i v roce 1995 jste ji měli, řekla bych, že jste byli mužní i v roce 1996, 1997, 1998 a... a pak najednou konec. Vaše mužnost byla fuč. Pokud vás zajímá, proč si to myslíme my, mladé i méně mladé ženy, které dojíždíme do zaměstnání vlakem, čtěte dál.       

Začala jsem dojíždět z Kolína do Prahy v květnu 1994. Ze začátku jsem jezdila pantografem, a pokud jsem jela večer, sedala jsem si pouze do vagonu, kde byli alespoň dva tři muži. Cítila jsem se s nimi bezpečně. Do vagonu, kde seděly samé ženy, bych si nikdy nesedla. Copak bychom se ubránily, kdyby nás někdo obtěžoval, ohrožoval, napadal…?

Po roce jsem začala jezdit rychlíky. Když jsem jela večer nebo v noci, byla jsem spokojená, když jsem objevila v kupé dva muže, na kterých bylo vidět, že se znají, a když jsem si k nim přisedla, věděla jsem, že tahle cesta bude klidná. Nic se mi nestane.

Když bylo kupé muži zaplněné, sedala jsem si hned vedle, co nejblíže k nim, aby slyšeli, kdyby se něco dělo v mém kupé, kde muži nebyli…

Roky ubíhaly, a pak přišel podzim 2009.  

Moje dcera Rita, která také dojíždí do Prahy, mi jednou večer zavolala.

„Mami, představ si, co se mi stalo. Nastoupila jsem v Praze do vlaku a procházela jsem vagonem. Najednou se proti mně objevil kluk, s batohem na zádech, a poprosil mě, jestli bych mu nedala dvacet korun, řekla jsem, že mu nic nedám, a on na mě málem naplil a řval, ty krávo jedna, tak si ty prachy sežer! To ti bylo tak hnusný! Měla jsem z něj fakt strach, jak začal najednou sprostě řvát! Klidně mě tam mohl zabít! Byli jsme v tom vagoně sami! Naštěstí šel dál...“

Za dva dny jsem nastoupila v Praze do vlaku já, vlezla jsem do kupé, kde seděla jedna dívka, sundávala jsem si bundu, a vtom do kupé přišel kluk s batohem na zádech, a slušně dívku poprosil o dvacet korun. Řekla, že nemá, on se od ní otočil, já mu řekla, že taky nemám a on na mě začal ječet.

„Tebe jsem se na nic neptal, ty krávo stará!“ Pak vyšel z kupé a šel vedle a za chvíli jsme slyšely, jak řve sprostě odtamtud…

Během čtrnácti dnů jsme si ho my, dívky a ženy, co dojíždíme, zmapovaly. Ano, dívky a ženy, protože na muže si tenhle hajzl netroufl, a nikdy nešel do kupé, kde seděl muž.

Několikrát se mi stalo, že jsem nastoupila do vagonu a uviděla ho, jak přichází chodbou z druhé strany. Vešla jsem  rychle do kupé, kde seděl muž, a ten hajzl prošel kolem. Je pravda, že si vybíral hlavně dívky, staré krávy míjel bez povšimnutí, ale stejně jsem neriskovala a raději pokaždé využila kupé s mužem.

Jednou procházel vagonem a nikdo mu nic nedal. Když došel na konec vagonu, začal sprostě řvát a vyřídil si to s námi, ženami, najednou...

A pak, po třech, čtyřech týdnech, jak se objevil, tak zase zmizel.

A já si teprve potom uvědomila to, proč píšu tenhle blog.

Když jsem se před ním „schovávala“ do kupé, kde seděl muž, a ten hajzl nás přešel, z kupé, kde seděl muž, jsem zase odešla a sedla si do jiného, kde seděla jedna nebo dvě ženy.

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že si už pěkně dlouho sedám pouze do kupé, kde sedí žena nebo ženy. Když jedu večer, sesedáváme se my, ženy, mladé a méně mladé, do jednoho kupé. Žádná z nás si nesedne tam, kde sedí muž nebo muži. Uvědomujeme si to, často si to i řekneme, aniž bychom se znaly, pěkně se slejzáme k sobě, co?

Čím to je, že se cítíme být více v bezpečí, když jsme v kupé jenom samé ženy? Kdy a proč došlo, nejenom u mě, k téhle změně, když jsem se ještě koncem devadesátých let cítila bezpečně v kupé s muži?

Nevím. Neumím si to vysvětlit, ale je to tak.  

A tak se vás, pánové, ptám ještě jednou, kam zmizela vaše mužnost a proč?