Slunce nevyjde. U nás, ani v Kathmandu

V Činoherním klubu se v roce 1999 zkoušela hra Ladislava Smočka, Jednou k ránu. Hrál v ní i Bořík Navrátil a já tak měla možnost se s ním skoro tři měsíce denně setkávat při zkouškách.      

Bořík byl pro mě sluníčko a aniž bych mu to řekla, dostala jsem od něho sluníčko k premiéře. Visí u nás doma i dneska.

O pár let později jsme se setkali podruhé, při zkouškách hry A. V. Suchovo-Kobylina, Proces, a z této doby mám pro vás tři divadelní Boříkovy úsměvy:

Bořík a Pes

Během zkoušení vzaly Boříka záda a musel na pár dnů do nemocnice. Když začal zase zkoušet, přišel za ním s vážnou tváří Standa Zindulka.                                                                                      

"Boříku, říkala mi sousedka, vyřiďte panu Navrátilovi, že mi umřel pes. Tak jsem řek, no, já mu to vyřídím, ale von na tom taky není nejlíp..."

Bořík a Standa

Stanislav Zindulka přišel jednou na zkoušku a vypravoval nám, jak den před tím dával pro Lidové noviny rozhovor.                                                                                                                                                        

"Všechno a všechny jsem pomluvil! Hodně lidí mě nebude mít rádo," konstatoval spokojeně a objednal si u  barmana kávu.                                                                                                                                                

"A o mně jsi také mluvil špatně," zeptal se zvědavě Bořík, který už svoji kávu měl a teď seděl u baru a opakoval si text. Standa po něm mávl rukou.                                                                                            

"Ále... vo tobě jsem řek, že s tebou hraju poprvý a že jsem byl překvapenej!"

Bořík, Leoš a Marek

Zhruba před deseti lety jsme měli po prázdninách opakovací zkoušku na zmíněný Proces. Než jsme začali, seděla jsem v první řadě, odkud při zkouškách napovídám, a kousek ode mě si sedli na kraj jeviště, těsně vedle sebe, tři herci.                                                                                                                           

Leoš Suchařípa, Bořík Navrátil a Marek Taclík. A Bořík najednou ukázal na sebe a na své dva kolegy.           

"Irenko, kdo z nás je nejhezčí?"  

Přejela jsem je pohledem a fakt jsem nevěděla. Každého z nich jsem měla ráda jinak. Na každém z nich jsem měla ráda něco jiného. Kdyby šli spojit v jednoho chlapa, odcházím okamžitě od pana Fuchse, letělo mi hlavou a ti tři na mě pořád mlčky koukali. Bezmocně jsem rozhodila rukama.

"Ne, to nemůžu! To po mně nemůžete chtít! To je, jako když se v té knize Sophiina volba, rozhoduje matka, jestli pošle do plynu dceru nebo syna..."                                                                                                        

Leoš Suchařípa na sebe ukázal, smířen s osudem.                                                                                          

"Já jsem dcera." Všichni jsme se rozesmáli a šlo se zkoušet...

A ještě pro vás mám Pošťáckou pohádku, kterou mi Bořík vypravoval o Kathmandu. Najdete ji tady:

http://www.kdyz.cz/skandal 

Boříku, ty moje usměvavé sluníčko, je mi po tobě smutno.  

http://kultura.idnes.cz/borivoj-navratil-pro-jedny-byl-talent-pro-druhe-dokonce-i-panbuh-p8v-/filmvideo.aspx?c=A111101_132731_filmvideo_tt