Můžeš mi říct, proč…?

To je otázka mužů, ze které určitě nenaskakuje husí kůže jenom mně. Husí kůži nám vytváří i jejich druhá otázka, která zní, můžeš mi říct, co jsi s tím zase dělala?

Kde jsou ty časy, kdy jsem při této otázce poslušně přiběhla a snažila si vzpomenout, co jsem s tím zase dělala, než jsem po několika letech pochopila, že se mě tato otázka netýká. Po několika letech mi totiž došlo, že se panu Fuchsovi v tuto chvíli jenom nedaří něco otevřít, zavřít, odstrčit, zastrčit, položit, zvednout, a on potřebuje najít viníka a tím je tvor jemu nejbližší - jeho žena.

Nicméně, jak jsem na tuto jeho otázku poslušně přibíhala několik let, vytvářely se ve mně protilátky, a pak konečně přišel den, kdy se ozvalo, můžeš mi říct, co jsi s tím… a z mých úst se okamžitě ozvala odpověď.

„Nic jsem s ničím nedělala! Vůbec jsem si ničeho nevšimla. Nikdy jsem to ani neviděla. Nesahala jsem na to. Nevím, co to je. Ani nevím, že TOHLE máme doma. Teď jsem přišla. Jsem slepá. Jsem hluchá. Jsem mrtvá.“

A ono to zabralo! Pan Fuchs se už na nic neptal, zabručel, tak ono se to asi udělalo samo, ale vypořádal se s problémem sám.

Musím ovšem podotknout - a podotýkám to jenom proto, že vím, že pan Fuchs zásadně nečte, co napíšu - že jeho otázka většinou šla správným směrem. Ten, kdo s tím něco dělal, nebyl nikdo jiný než já. A kdo jiný by to asi měl být? Trávím doma nejvíc času, dělám v domácnosti nejvíc práce a proto, zcela logicky, nejvíc věcí naprosto nevědomky, náhodou a nechtíc rozbiju, ulomím, vylomím, zlomím...

Prostě zničím. Nevědomky.

A proč bych se přiznávala k něčemu, o čem ani nevím, že jsem to udělala? Jsem obyčejná žena. Ať si tyhle složité problémy řeší vševědoucí pan Fuchs.

Do stejné kategorie se řadí otázky, které začínají: Můžeš mi říct, proč…? Proč kupuješ tolik chleba? Proč mám tu košili tak opranou? Proč mám každou ponožku jinou? Proč mi nevyměníš ručník? Proč jsi mojí matce říkala…?

Tyhle otázky jsou zákeřné v tom, že na ně znám okamžitou odpověď, ale zároveň vím, že jemnou logiku mé odpovědi pan Fuchs nikdy nepochopí. Musím proto improvizovat, což je výborné na procvičení mozku, a odpovědět mu tak, aby odpověď pochopil.

Časem jsem se naučila z jeho Proč? vybruslit velmi jednoduše a to tak, že za všechno může on.

Chleba kupuju kvůli tobě, protože chceš mít furt doma měkký chleba. Košili máš opranou, protože ti ji furt peru, a peru ti ji proto, že ji furt nosíš. Střídej košile a nebudeš je mít oprané. Ponožku máš každou jinou, protože jsem je skládala v pokoji pod tou lampou, o které ti už rok říkám, abys mi ji dal výš, protože pod ní nic nevidím. A s tvojí matkou jsem o tomhle vůbec nemluvila. Proč bych jí to asi říkala? Nejsem blázen. Asi mě špatně slyšela.

A úplně nejlepší odpověď na jeho Proč?, je: Protože jsi mi řekl, abych to takhle udělala. Každý muž při této odpovědi znejistí. Muži si totiž zásadně nepamatují, co nám kdy řekli. A když jim přesvědčivě několikrát zopakujeme, že nám to opravdu řekli, uvěří nám, protože jsou hrdí na to, že si nejenom pamatujeme, co nám řekli, ale dokonce se tím i řídíme!

A opět musím podotknout, že občas jsou -proč- pana Fuchse oprávněná. Jako minulý týden. Seděla jsem u počítače, když se z koupelny ozval jeho hlas.

„Můžeš mi říct, proč je tohle v koupelně?!“

Otráveně jsem vstala. Co tam asi tak bude? Pavouk nebo chlupy ze psa? Otevřela jsem dveře koupelny a pan Fuchs mi ukázal skleničku.

„Co to je?“

Byl to šampon, který jsem před pár dny vyndala ze skříňky v kuchyni a dala ho na poličku k vaně. Vzala jsem ho od něho a přečetla jsem si název. SOS ŠAMPON. Lekla jsem se. Proboha, on začíná být ke všemu ještě slepý?! Vždyť je to obyčejný šampon! V čem zase vidí problém?!

„Co by to bylo? Šampon. Koupila jsem ho v lékárně. SOS. Je léčivý. Zachrání ti vlasy.“

„To vidím, že je to šampon. Ale je to psí šampon! Umyl jsem si vlasy psím šamponem!“

Tak jsem dala šampon našeho Atíčka zase zpátky do skříňky v kuchyni a říkala jsem si, no tak jsem zapomněla, že je to psí šampon! A stalo se snad něco?

„Čuchni mi k hlavě! Nesmrdím?“

Čichla jsem si.

„Ne. Voníš jako Atíček!“ 

„Tak to si je tedy umyju znova.“

„Můžeš mi říct, proč?! Voníš krásně!“

Poslechl mě. A tak ten večer oba mí pánové, lidský i ten psí, voněli stejně krásně…   

Tento fejeton vyšel 23. ledna 2012 v Magazínu ONA DNES. 

A tady si můžete přečíst půvabnou reakci z Boleslavi Mladé:

 http://www.kdyz.cz/co-je-noveho