Maminka v mobilu

Současné děti si zvykly, že slyší hlas maminky, která… telefonuje. Mýlí se ten, kdo se domnívá, že si děti mohou myslet, že jejich maminky mluví na ně. Nemyslí si to. Současné děti jsou totiž chápavé, i když s nimi jejich maminky moc nemluví, protože… telefonují.

„Renato, proč mi nezvedáš telefon,“ zeptala se Alice své kamarádky, když ji potkala v parku u nového dětského hřiště, kde se před rokem poznaly, když sem začaly chodit se svými dcerkami, Maruškou a Nikolou.

Renata se usmála.

„Já teď moc nevolám. Nikomu. Promiň, Alice. Věděla jsem, že se tady potkáme. A vidíš, potkaly jsme se.“ Renata se sehnula ke své čtyřleté dceři a upravila jí límec u bundy. „Maruško, jdi si hrát s Nikolou. Ale ať na vás vidíme! Budeme sedět s Renatou tady na lavičce. Tak utíkej!“

Maruška a Nikola si odběhly hrát o kousek dál, na dětské hřiště, a obě mladé ženy si sedly na lavičku. Alice vytáhla mobil, vyřídila dva hovory, zkontrolovala esemesky, jednu napsala a odeslala, a pak se podívala na Renatu, která spokojeně seděla vedle ní a pozorovala obě holčičky, jak se houpou na houpačce… A Alici v tu chvíli došlo, že se děje něco nepatřičného a zhrozila se. „Renato, kde máš mobil?! Stalo se něco?!“ Renata se spokojeně protáhla.

„Ne. Proč?“

„Tak kde máš mobil?“

„V kabelce.“

„Proč ho máš v kabelce?“

„A proč bych ho nemohla mít v kabelce?“

„Proč?! Protože když ho máš v kabelce, tak neslyšíš, že ti někdo volá! Nevíš, kdo ti píše! Když máš mobil v kabelce, nemáš o ničem přehled! Neodepíšeš na esemesku! Jsi prostě úplně mimo! A víš, proč jsi mimo?! Protože máš mobil v kabelce?!“ Alice už skoro ječela, ale Renata se nedala.

„Třeba chci být mimo,“ bránila svoji spokojenost, ale když rozčílená Alice vstala, hodila si kabelku přes rameno a chtěla zavolat Nikolku, kývla na ni.

„Sedni si, prosím tě. Povím ti to. Máš pravdu. Něco se stalo.“

Renata se tvářila tak vážně, že se rozčílená Alice zarazila, a zase si sedla. Jsem blbá, pomyslela si. Muselo se jí stát fakt něco strašného, když má mobil v kabelce!

„Povídej,“ řekla zkrotle a Renata spustila.

„O víkendu u nás byla teta Věra. Matčina sestra. A ptala se Marušky, co by chtěla k Ježíšku. A Maruška řekla, že by chtěla maminku v mobilu.“

Alice se zatvářila nechápavě.

„Maminku v mobilu? Snad mobil, ne?“

„Ne. Maruška řekla, že by chtěla maminku v mobilu. Sedělo nás kolem stolu dvanáct. Nejbližší rodina. A všichni čekali, jak to Maruška vysvětlí.“

„A vysvětlila?“ Renata přikývla.

„Řekla, že chce maminku v mobilu, aby si s ní mohla povídat. Protože maminka si v mobilu povídá s Alicí, s Dášou, s Olinou, s Markétou, s jednou babičkou, s druhou babičkou, s tetou Blankou, s tetou Zuzankou, s paní Hanou z práce, s paní Blažkovou, co jí stříhá vlasy, s paní Řeháčkovou, co k ní chodí na kosmetiku. Povídá si s nimi a nepovídá si s ní. A tak by chtěla mít svoji maminku v mobilu…“

Alice se podívala na svůj mobil, pak se podívala na obě holčičky, které se houpaly na houpačce, a nakonec se podívala na Renatu.

„Já to tak dělám taky.“ Renata se protáhla podruhé a usmála se.

„Já už ne.“

Na tenhle příběh, který se nedávno stal v jedné rodině, jsem si vzpomněla včera ve vlaku. Odpoledne jsem nastoupila na Hlavním nádraží do rychlíku na Kolín, a sedla si do kupé, kde u okna seděl mladý muž. V Libni k nám přistoupila dívka, a když dala mladému muži pusu a sedla si vedle něho, bylo mi jasné, že ti dva k sobě patří. Chvilku si povídali a já začala dělat korektury. Když si přestali povídat, zvědavě jsem koukla, co dělají. Oba koukali do mobilů, což mě nepřekvapilo. Posledních několik let se ve vlacích nemluví, protože všichni koukají do mobilů. Pracovala jsem dál a najednou slyším dívku, jak na mladého muže soucitně mluví.

„Jak to, že tě pořád tak bolí hlava? Prosím tě, a z čeho? A vzala sis prášek?“  

 Zarazila jsem se. Vzala?! Podívala jsem se na ty dva znovu, a co myslíte, že jsem viděla? Mladý muž spal a dívka s někým telefonovala. Budoucí maminka v mobilu.

P. S.

Nejsou ale všechny maminky v mobilu. Když jsem dneska ráno přijela z Kolína na Hlavní nádraží, šla jsem na metro. Souprava se vzápětí přiřítila do stanice a asi tříletý chlapeček se rozeřval. Jeho maminka, která měla na zádech miminko, s ním nastoupila do stejného vagonu jako já, a hned si k němu dřepla. Objala ho, pevně ho držela a mluvila na něho, miminko jí na zádech spokojeně spinkalo, chlapeček se během chvilky uklidnil a začal se usmívat, a já věděla, že díky téhle mamince, budu mít krásný den…