Víte, že dřív byly v sobotu a v neděli všechny obchody zavřené? A dovedete si představit, že v sobotu ráno zjistíte, že vám doma chybí chleba? A vy musíte čekat do pondělí, protože ne každý soused je ochoten podělit se o tento boží dar, jak říkávala chlebu moje babička.
Dodnes v některých z nás zůstala tato krutá minulost tak zabetonovaná, že si v pátek říkáme, hlavně nesmíme zapomenout na chleba! Alespoň já si to říkám, protože jsem dodnes nezapomněla na jednu katastrofickou neděli, kdy nám ráno došel chleba.
Byly jsme tehdy tři děti, ve věku 12, 10 a 3 roky a samozřejmě, že od chvíle, kdy maminka spráskla ruce nad prázdnou mísou, kam dávala chleba, jsme měli všichni tři chuť jenom na chleba!
Nejmladší bratříček, který si chleba jindy nevšiml, chodil za maminkou a brečel, cheba, cheba, cheba. Nedivila jsem se mu. I já trpěla. Dostali jsme tehdy od babičky sklenici škvarkové pomazánky a já se těšila, jak si namažu ne jeden, ale tři chleby, zašiju se s knížkou do svého pokoje a budu dlouho, dlouho labužnicky jíst a číst...
Jediný, kdo byl v klidu, byl táta. Slíbil nám, že si po obědě dojde na pivo, a chleba přinese z hospody. I maminka byla v klidu. Říkala si, táta sice půjde na pivo, ale přijde brzy, protože dětem slíbil přinést chleba!
Ale všechno bylo jinak.
Každou neděli jsme měli k obědu knedlíky, zelí a pečené vepřové maso. Každou neděli. Je zajímavé, že se nám tahle každonedělnost nepřejedla. A i kdyby se nám přejedla, nebylo by nám to nic platné, protože maminka se nikdy nepokusila uvařit něco jiného. Ani tátu nikdy nenapadlo, chtít v neděli k obědu něco jiného.
Večer nakrájel knedlíky i maso do velkého pekáče, promíchal to se zelím, strčil pekáč do trouby a za chvíli byla večeře, na kterou jsme se my, děti, každou neděli těšily. Myslím, že jsem milovala neděle právě pro tyhle její jistoty.
Ale neděle, na kterou právě teď vzpomínám, byla jiná. Byla tak jiná, že jsem na ni nikdy nezapomněla. Byla to neděle bez chleba.
Táta šel po obědě opravdu na pivo, s tím, že si dá jedno a přinese nám ten náš chleba. Ale uběhla jedna hodina, dvě, bylo už skoro půl čtvrté a táta s chlebem nikde.
"Já bych chtěla chleba s tou škvarkovou pomazánkou od babičky,“ zafňukala jsem a to jsem, prosím, nikdy nefňukala! Maminka se na mě překvapeně podívala a pak vzdychla.
"Tak já ti tou pomazánkou namažu knedlík.“
Nadšeně jsem souhlasila a oba mí bratři sdíleli mé nadšení. Maminka nám tedy každému namazala knedlík škvarkovou pomazánkou a já si jednou kousla.
Hrůza. To se nedalo jíst. Brrr. Tu strašnou chuť cítím ještě dneska...
To, že táta tu neděli nepřišel ani s chlebem ani bez chleba, není podstatné. Podstatné je to, že od té doby u nás doma už nikdy chleba nechyběl. Stala se ze mě chlebová královna, která dohlížela na to, aby zásoby chleba nebyly nikdy na nule. A později, když jsem měla svoji domácnost, byl chleba vždycky na prvním místě.
"Proč kupuješ tolik chleba,“ ptával se mě pan Fuchs.
"Protože si chci namazat chleba a ne knedlík,“ odpovídala jsem mu v duchu a radši jsem se naučila chleba zmrazovat.
I maminku (92 let) a tchyni (88 let) jsem naučila, aby si chleba zmrazovaly, protože jsem pokaždé šílela, když mi zavolaly a mezi řečí mi řekly, že nemají chleba. Maminka ve Žlebech zapomněla říct sousedce, aby jí ho koupila a tchyně v Jablonci nad Nisou si zase stěžovala, že je venku vítr a déšť, tak radši zůstane bez chleba a udělá si bramborové placky. Byly spokojené i bez chleba, ale já si okamžitě vzpomněla na knedlík, namazaný škvarkovou pomazánkou.
"Proč si nedáte chleba zmrazit,“ ptala jsem se naštvaně obou. „Já mám v mrazáku pořád zmrazený chleba, housky, rohlíky, a když upeču, zabalím buchty nebo koláč po třech, čtyřech kouscích do alobalu a zmrazím to také! A mám všechno pořád čerstvé!“
Nechtěly o mrazáku ani slyšet, ale já jim ho pořád připomínala a obou jsem se pořád ptala, jestli mají doma chleba, a asi jsem je tím dost otravovala, protože mi po čase obě řekly, že mě poslechly a dávají chleba do mrazáku. Že je to výborné. Že už teď nikdy nejsou chleba. Že to měly udělat už dávno, protože chleba je nad zlato.
P. S. Tento fejeton vyšel 27. dubna 2015, v Magazínu ONA DNES.
