Stát chce kontrolovat, proč ženy chodí na potrat

Titulek v MF DNES, 6. 5. 2015. Titulní strana. Perex: Zavání to socialismem, kdy komise zkoumaly, proč chce žena interrupci.

Interrupce. Komise. Na červen 1980 nezapomenu nikdy.

V únoru 1980 jsem se vdala podruhé. V dubnu jsem byla na operaci se žlučníkem. Po operaci jsem měla 53 kilogramů. Do toho jizvu přes celé břicho. Řez, který se mi nehojil.

Brala jsem antikoncepci, ale před narkózou jsem musela jeden den prášek vysadit, a tak se stalo, že jsem za měsíc otěhotněla. Měla jsem pětiletého syna, druhý manžel děti zatím nechtěl a já v té době také ne.

Tehdy jsem o UPT (Uměle Přerušené Těhotenství) napsala dvaceti stránkovou povídku "podle skutečné události", a když jsem ji v roce 2004 objevila, zapůsobila na mě tak silně, že se stala základem mé knihy, Když nemám, co jsem nechtěla, která vyšla o rok později.

Tady je z této knihy, ukázka:

Bylo nás deset.

Přesně ve třináct hodin vyšla usměvavá paní, vzala si od nás obálky a za chvíli zavolala první.

Bylo to jako v pohádce. Dovnitř babice. Ven mladice.

Vytančila první se zelenou poukázkou na zaplacení poplatku za UPT. Vytančila druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá.

Zbyly jsme čtyři.

Když zašla dovnitř sedmá, my tři si sedly k sobě.

"Zatím to jde dobře."

"Mají dobrou náladu!"

"Nebo sousedy, co maj uřvaný děti!"

"Jen aby se teď nezasekli!"

"Třeba nás, co odmítnou, nechávají na konec."

To jsem prosím řekla já, dveře se otevřely, vyšla sedmá, s pláčem kolem nás přešla, stoupla si k výtahu a plakala.

Zavolali mě.

Jeden doktor, druhý doktor, sestra, ještě někdo, ňáká baba a...

Jééé!

Žádná baba! To je přece maminka Dany!

Danu znám asi dva roky. Dělá na OV SSM na kulturním oddělení a kupuje za hodně slušný prachy naše klubová představení ke všem možnejm výročím! Jednou mě pozvala k nim domů a její maminka mi vyprávěla, že je bývalá ochotnice!

Usmála jsem se na ni, ale dělala, že mě nezná. No jasně, nemůže se ke mně hlásit. Ale poznala mě! To je vynikající! Hurá! Jsme přece kolegyně! Ať žije divadlo!

"Operace žlučníku není indikací k přerušení těhotenství."

A to řekl kdo? Podívala jsem se po komisi a zjistila jsem, že to řekla maminka Dany. To není možný?! Ty krávo! Kdybych věděla, že tady budeš sedět, zavolala bych Daně, ta by tě p ostavila do latě!

"Ale já se na to fyzicky necítím! Operovali mě před dvěma měsíci."

"Však taky nebudete rodit zítra, maminko!"

Bože, to je kráva! A čemu se divím? Dcerunka na OV SSM...

Doktoři koukají do papírů, sestra se usmívá a ta kráva tu blbost opakuje.

"Operace žlučníku není indikací k přerušení těhotenství."

Tak to, prosím, říká ženská, která básnila vo tom, jak hrála kněžnu v Lucerně! A jak vobdivuje herce! A jak její dědeček i tatínek dávali prachy na to, aby se v Kolíně postavilo divadlo! Ty krávo, já mám hrát v tom tvým zasraným divadle po prázdninách Janu z Arcu! A pak Julii! Já se nemůžu a nechci tahat s bubnem!

Jeden z doktorů konečně zvedl hlavu.

"Obstarejte si potvrzení z chirurgie, kde vás operovali."

"Máte ho tam! Potvrzení od obvodního doktora. Že mě operovali."

"Obstarejte si potvrzení z chirurgie, kde vás operovali."

Nejsou voni roboti? Ten doktor taky vopakuje, co řekl! Stejně jako ta kráva!

Podíval se na mě i druhý doktor. A se zájmem. Konečně aspoň něco, zaplať pámbu!

"Obstarejte si potvrzení z chirurgie, kde vás operovali. Ať tam napíšou, jestli těhotenství doporučují či ne."

Naznačuje mi něco? Asi ano, protože pokračoval dál, i když se to paní kněžně nelíbilo. Vrtěla na židli prdelí, jako když sedí na ježkovi.

"Obstarejte si potvrzení o bytě, pokud bydlíte v malém bytě, kolik vyděláváte vy a manžel..."

Ta druhá baba se začala hrabat v mých papírech.

"Proč nechcete mít druhé dítě?"

"Kluka mám u rodičů. Vychovávají ho rodiče. Mám takové zaměstnání, že bych ho u sebe mít nemohla. Jedno dítě mi bohatě stačí."

Naštvala jsem se. Co sem pletou nějaké první dítě? Teď se přece jedná o mě! O moje tělo! O můj život! Do prdele s nějakou komisí!

"A hlavně jsem po operaci žlučníku! Zhubla jsem o deset kilo a chci se z toho vzpamatovat a ne mít dítě, které nechci!"

Paní kněžna opět promluvila.

"Žádné potvrzení tady zatím nemáte, takže vám to nepovolíme."

"A otec kluka emigroval! Neplatí mi na něj! Ani nevím, kde je!"

"Žádné potvrzení tady zatím nemáte, takže vám to nepovolíme."

To řekla ta druhá! Voni snad za sebe neumí nic říct! Mají před sebou napsáno, co mají kydat a kydaj a kydaj a kydaj!

"A když si přinesu potvrzení?"

Mlčeli. Konečně promluvil doktor, co se na mě podíval se zájmem.

"Přijďte za týden, ve stejnou hodinu. Vaše papíry si tady necháme."

"Přijďte, pokud si to nerozmyslíte!"

Kdo to řekl, nevím, protože se mi vzteky zatmělo před očima. Oni si snad myslí, že si dělám srandu, či co?!

"Na shledanou!"

Vyartikulovala jsem to tak, že to muselo být slyšet i za dveřmi a vyšla jsem ven.

Když poslední dvě viděly, že jdu také bez zelené složenky, jako na povel obě zbledly. Sedla jsem si a dovnitř šla další. Já a ta poslední jsme mlčely. Když vyšla ta, co šla po mně, byla na tom jako já.

Sedla si vedle mě a za dveře šla poslední.

Ta, co brečela u výtahu, mezitím odešla a teď se vrátila s manželem. Stáli vedle sebe, mlčeli a koukali na dveře.

Vyšla poslední. Dopadla jako my.

"Pojď," kývla na manžela ubrečená a bez zaklepání vešli společně dovnitř.

Poslední, která byla stejný ročník jako já, ale vypadala na padesát, vytáhla kapesník.

"Mně řekli, abych si přinesla potvrzení, kolik muž vydělává. Máme dvě děti, čtyřleté a tříleté. Stavíme, ještě tenhle rok musíme makat do noci a do toho tohle. Ale tvářili se, že by jim to potvrzení mělo stačit."

"Já si potřebuju taky sehnat potvrzení. Je to škoda, protože jsme to už mohly mít za sebou. Ty, co jim to povolili, nastupujou zítra ráno. Představa toho týdne, co je před námi..."

To jsem řekla já a docela klidně. Ale vevnitř se mi všechno třáslo. Byla jsem jako v cizím snu, ve kterém nechci být! Měla jsem chuť křičet! Kopat do zdi! Oni mi to nepovolili! Prý žlučník není indikací k přerušení! To přece musím vědět já, jak mi je!

Fakt je, že někde hluboko v sobě jsem jim jejich pravdu přiznávala. Kdybych to chtěla a oni mi tvrdili, že  mi to kvůli operaci musí vzít, dokázala bych si to obhájit! Našla bych si proti nim argumenty!

Ale já to nechci! Zbavte mě toho! Chci UPT! Proboha, pochopte, že jsem ani vteřinu od chvíle, kdy jsem pochopila, že jsem v jiném stavu, neuvažovala o tom ve mně jako o dítěti!

Ta, co šla před popravčí komisi po mně, mlčela a koukala před sebe. Najednou se na nás vítězně podívala.

"A já sem za týden nepůjdu. Moje maminka nás měla šest a taky nás vychovala. To moje třetí se u nás taky nají."

Bez pozdravu se zvedla, zpřetrhala všechno, co nás s ní spojovalo, jedna, dvě, tři a byla pryč.

Manželé byli pořád ještě vevnitř. Žena hlasitě vzlykala a on vykřikoval o právech ženy a o nelidskosti našeho zdravotnictví. Ušklíbla jsem se. Pokora, chlapče! Pokora ti schází! Takhle ty kretény nepřesvědčíš!

Zůstaly jsme dvě. Podívaly jsme se na sebe. Půjdeme.

"Kolik máte dětí?"

"Já? Jedno. Kluka."

"Druhé nechcete?"

"Jsem po operaci žlučníku, těhotenství nepřichází ze zdravotních důvodů v úvahu. Potřebuju jenom potvrzení z chirurgie."

Před budovou jsme se rozešly. Ona šla ještě do lékárny a já si zapálila cigaretu.

"Tak se uvidíme za týden!" Zavolala na mě, než zmizela.

"Pokud si to nerozmyslíte!" Zavolala jsem za ní já.

Zavrtěla hlavou.

"Já určitě ne!"

Ani já, moje milá, ani já.