Labe, co by kamenem dohodil

Známe to všichni. Chodíme známými ulicemi, chodíme několik let kolem stejných domů, denně se potkáváme se stejnými lidmi - a pak nás zaskočí, když máme tyto své každodennosti popsat podrobněji.

I Labe, které protéká Kolínem, je moje každodennost. Labe, které vždycky bylo, co by kamenem dohodil.

Narodila jsem se v roce 1950 v domě, který byl od Labe přes ulici, což v případě domu, kde jsem se narodila, byla ulice Husova.

Jako dítěti mi připadalo, že Labe bylo slyšet celé dny a noci. Hučelo. Vlny narážely na břehy. Někdy méně, někdy více. Teď mě napadlo, že to bylo možná tím, že začátkem padesátých let nebylo ještě tolik hluku, jako dneska, proto jsme ho tolik slyšeli. Nebo v něm bylo víc vody?

"Irenko, to andělíčkové perou pánu Bohu prádlo,“ vysvětlovala mi babička pěnu, která se tvořila přímo pod mostem, nad hučícími vlnami Labe. Představila jsem si valchu, mýdlo a plno andělíčků kolem škopku, ale už mě nenapadlo přemýšlet o tom, jaké prádlo to vlastně andělíčkové pánu Bohu perou. Ponožky? Pyžamo? Trenýrky?

Po mostě nad Labem jsme chodili denně na hřbitov, za dědou, který zemřel dva roky před tím, než jsem se narodila. A skoro pokaždé jsme slyšeli s bratrem Kájou, o dva roky starším, něco o Labi. O povodních. O tom, kde se babička jako malá koupala. Kam se chodila koupat maminka a kam chodil táta. A také, kdo se kdy a kde utopil.

Když s námi babička nešla, vyprávěla nám maminka, jak se babička chodila k Labi „topit“, když se pohádala s dědou. Celá rodina pro ni pokaždé k Labi běžela a babička se dlouho nechala přemlouvat, aby šla s nimi domů. Jednou se zase s dědou pohádala a s výkřikem, jdu se utopit, běžela k Labi. Rodina ale vzápětí začala řešit nějaký nečekaný problém a děda si na svoji ženu vzpomněl až po hodině, zavelel, k Labi!, a všichni rychle utíkali k Labi - děda, moje maminka, strýc František, tety Eva, Věra a Anča, a když doběhli k místu, kde se babička pravidelně „topila“, dostali vynadáno.

"To je dost, že jdete! Máme lístky do kina!“

A stejná babička málem umřela strachy, když v roce 1955 vylezl můj sedmiletý bratr Kája na kamenný obrubník mostu, široký 10 – 15 centimetrů, a několik metrů po něm šel. Babička si klekla na chodník a modlila se. Já stála kousek od ní a pozorovala ho. Věděla jsem, že se mu nic nestane, i kdyby spadl. V Labi je přece pěna z prádla pána Boha. Nemůže se mu nic stát. Spadne do boží pěny...

Když seskočil zpátky na chodník, babička se k němu vrhla a začala ho objímat. A doma ho táta seřezal.

Ve třiceti letech jsem se přestěhovala o pět set metrů dál a o ulici blíž k Labi, které jsem dokonce viděla z půdy. A za pár let jsem se odsud stěhovala na Zálabí, kousek za starý most, opět kousek od Labe.

Labe mi souzeno bylo, je a doufám, že ještě dlouho mi souzeno bude. Chodila jsem po mostě denně jako dítě a chodím po mostě i dneska, kdy mi je šestašedesát.

Cestu po mostě jsem vždycky milovala a miluju ji stále. Možná i proto, že je pořád stejná. Labe hučí. Fouká vítr. Je slyšet a vidět vlak, co jede z Prahy a do Prahy. Po mostě jezdí auta. Lidé přechází ze Zálabí do města, a z města na Zálabí. Vše je stejné a přitom je každá vteřina jiná.

Jediné, co zůstává stále stejné, je Labe, které protéká Kolínem a je, co by kamenem dohodil...